Pátek 26. dubna 2024, svátek má Oto
130 let

Lidovky.cz

Duo Campana, jak se z advokáta a architekta stali slavní designéři

Design

  6:21
Humberto Campana vystudoval práva, jeho bratr Fernando architekturu. V 80. letech si rodáci z města Brotas poblíž Sao Paula otevřeli designové studio Estúdio Campana, koncem 90. let začali navrhovat nábytek a doplňky pro významné italské společnosti.

Bratři Campanové ukrytí ve skladovacím systému Cabana - pod ohnivzdornými třásněmi je umístěn sloup s pěti policemi. navrhli jej v roce 2010 pro edru. foto: archiv Edra

Většina návštěvníků dubnového milánského týdne designu si nenechá ujít působivý pavilon společnosti Edra. Rok co rok jsou tu k vidění nové práce brazilských bratrů Humberta (1953) a Fernanda (1961) Campanových, kteří pro Edru navrhují. Jejich designy zosobňují inovaci, originalitu a velkorysou fantazii. Zároveň ukazují směr, kterým se bude světová avantgarda designu ubírat v nejbližších letech. Již víc enež deset let patří práce bratrů do kategorie „Must see“. Tedy mezi ty, které na každém veletrhu designu prostě musíte vidět.

Svoboda je nejdůležitější

Na letošním milánském design weeku jsem se mohl s Humbertem a Fernandem Campanovými setkat osobně. Vzhledem k jejich velkolepým, barevným a xcentrickým návrhům jsem očekával podobně výstřední muže. Trochu mě zarazilo, když proti mně usedli přítelští a bezprostřední chlapíci bez jakýchkoliv pseudouměleckých manýrů.
Zpočátku naše konverzace mírně vázla, protože jsme se všichni tři skoro čtvrt hodiny potýkali s úskalími angličtiny. Pak naštěstí vyšlo nečekaně najevo, že dědeček bratrů Campanových byl italského původu. Po přechodu do italštiny se hovor pěkně rozproudil a odpovědi přestaly být telegraficky stručné.

Jak se vlastně v roce 1983, kdy spolu oba brazilští bratři začali v Sao Paulu navrhovat nábytek inspirovaný odpadem a zbytky materiálů, vše seběhlo? Podle mé (nutno dodat ničím nepodložené) domněnky, kterou hned sděluji Humbertovi a Fernandovi Campanovým, asi takhle: „Architekt Fernando, ze kterého se stal úspěšný designér, se na tuto dráhu pokusil přetáhnout i staršího bratra advokáta…“

Vlevo pohovka Cipria (2009, vyrábí Edra), jejíž polštáře z umělé kožešiny jsou...

Jakmile jsem dokončil větu, oba bratři se srdečně rozesmáli. „Ale vůbec ne!“ mávne rukou Humberto, „to já, ten advokát, jsem začal někdy počátkem 80. let nejdřív sochařit, otevřel jsem si malý ateliér, a později jsem se začal zajímat o design. A oslovil jsem architekta Fernanda, aby mi pomohl.“ No ovšem, říkám si během Humbertovy odpovědi v duchu, to dá přece rozum - jak jsem jenom mohl být takový osel? Vždyť v Brazílii přece advokáti nic jiného nedělají, než že se touží stát sochaři a designéry!

Bývalý právník Humberto Campana podle svých slov více uvažuje o formě, struktuře a materiálu. Architekt Fernando, který využívá při práci své znalosti prostoru, pokračuje ve vysvětlování: „Pro mě bylo vždycky nejdůležitější mít při práci svobodu, ať už dělám cokoliv. Nikdy jsem nebyl hnán vidinou úspěchu. Doufám, že na našich pracích, které vytváříme pro zábavu a především svobodně, je vidět radost ze života, originální nápady a inovace.“

Forma vzniklá z chaosu

Zda má Humberto Campana pravdu, musí posoudit jiní. Jisté však je, že jejich sametová pohovka Boa (2002), křeslo Favela (1991) nebo pohovka Cipria (2009) sklidily na poli originálního a nekonvenčního nábytkového designu okamžitě obrovský úspěch. Prostřednictvím barev i díky svému způsobu uvažování představili jejich autoři nové, uvolněnější a opravdu velmi dekorativní formy, kterým se někdy přezdívá „baroko bratrů Campanových“.

Například již zmíněná pohovka Boa mi připomněla mondénní a velmi smyslný svět Toma Forda a jeho večírků z dob, kdy byl ještě ve službách italského módního domu Gucci: živost, stylovou uvolněnost i všechna ta mojita s dvojitým rumem. Dalším kouskem - překvapivě jednoduchým a zároveň velkoryse působícím - je proslulé křeslo spletené z provázků Vermelha (1993), o němž mluví bratři následovně: „Rádi si pohráváme s materiály. Ve své tvorbě zachycujeme ulice našeho města Sao Paula, jeho chaotické hemžení. Jednou jsme od jednoho pouličního obchodníka koupili hromadu různě propletených silných provazů, donesli je domů a tam je položili na stůl v ateliéru. Prohlíželi jsme si je, chodili kolem, hledali pro ně využití a zkoumali jejich strukturu. Očima jsme je rozplétali, až jsme v nich po nějaké době spatřili strukturu křesla. Mezinárodní kritika v této souvislosti později napsala, že naše křeslo je skvělým příkladem formy, která vzniká z chaosu.“

Vlevo křeslo Favela (Edra, 2003), které je inspirováno brazilskými chudinskými...

Bratři Campanovi působí jako vyzrálí tvůrci s promyšlenou koncepcí, kteří se hrdě a s láskou hlásí ke svému prostředí, k obyčejným lidem i chudinským čtvrtím brazilských měst, vytvořeným z ničeho či z nepotřebného odpadu. Jejich nábytek je bezprostřední, uvolněný, usilující o demokratičnost. Ironií osudu je fakt, že jej vyrábějí proslulé italské značky a že si jej tak (kvůli opravdu vysokým cenám) může dovolit jen vybraná vrstva lidí.

Oba Brazilci se v Evropě proslavili zejména díky spolupráci s už zmíněnou italskou společností Edra (1998) a hlavně jejím kreativním ředitelem Massimem Morozzim. Později - v roce 2005 - začali navrhovat i pro značku Alessi (pětiletou spolupráci oslavili například bambusovou kolekcí mís BlowUp).

Oba mají za sebou i spolupráci s hotelovou sítí Yes! - v roce 2011 byl v Athénách otevřen designový hotel NewHotel, který vznikl ve spolupráci se studenty Soluňské univerzity.

Nicméně bratři Campanovi mají i druhou, dostupnější část své tvorby. Představuje ji například spolupráce s proslulým brazilsko-australským výrobcem plastové obuvi Melissa: struktura lodičky Melissa Campana odkazuje na slavné křeslo z roku 2004 Corallo, inspirované brazilskými korálovými útesy. Oba bratři jsou na svou obuvnickou práci náležitě pyšní, protože plastové boty v ceně zhruba 200 eur si může opravdu dovolit téměř kdokoliv: „Doma v Brazílii se snažíme být demokratičtější. Tím, že je naše tvorba oceňována především v Evropě, se vůbec nemíníme nechat ovlivňovat,“ shodují se oba, „i nadále věříme svému veselému, pestrému a originálnímu stylu.

A ten není minimalistický ani suše jednoduchý. To ani nechceme. My Brazilci jsme byli vždycky maximalisti, milujeme barvy a formy, které jsou všude okolo a nezkrotně se rozlévají jako bezpočet klikatých a nespoutaných přítoků Amazonky. Upřímně řečeno nás náš úspěch v Evropě zpočátku celkem překvapil, protože prorazit tady, v kolébce designu, bylo asi jako dovážet led Eskymákům, ale samozřejmě jsme z něj měli velkou radost.“

Nejsme trendy

Když se řeč stočí na jejich styl práce, rozesmějí se: „O vášnivé diskuse u nás není nouze, což bude nejspíš naším latinskoamerickým temperamentem. Naštěstí v našem ateliéru v Sao Paulu pracuje i spousta kolegů z Asie, jejichž zenový přístup k životu nám naše časté horkokrevné hádky pomáhá překonat.“ Po mnoha letech společné práce jsou sourozenci dokonale sehranou dvojkou. Jejich vynikající vztah pramení nejen ze společných pracovních let, ale zejména z dětství. Dodnes s radostí vzpomínají, jak je otec čas od času v neděli nacpal do malého volkswagenu a jel se s nimi podívat na rodící se brazilské hlavní město - pohádkově krásnou Brasílii, vznikající podle plánů slavného architekta Oscara Niemeyera.

„Byli jsme strašně pyšní na všechno, co vidíme,“ říkají dnes, „možná i proto jsme si vybrali svou vlastní cestu a nikdy se nesnažili přizpůsobit nějakému trendu. Móda se neustále mění, jeden rok je v kurzu tohle, rok nato je zas potřeba nějaká jiná zvláštní barva. To, co je dobře vymyšlené a poctivě udělané, má větší cenu než všechny rychle míjející módní směry!“

A opravdu. Jejich včerejší avantgardní návrhy najdeme dnes na výstavách designu po celém světě. Ovšem už jako nestárnoucí klasiku.

Autor: