V minulých článcích jsme si postupně představili dvě zahrady Pražského hradu, které ve dvacátých letech minulého století navrhl slovinský architekt Jože Plečnik a které byly v červnu po rozsáhlé rekonstrukci otevřeny veřejnosti. Zbývá ještě třetí, zvaná Na Baště. Ta se nachází v severozápadní části hradního areálu a jako jediná se dochovala v původním stavu z období 1930–1933 téměř bez devastujících zásahů. V nedávné době byla jen obnovena arkáda pod terasou zahrady.
Jde o malé území, které je vymezeno z východu a jihu hradními křídly Nového královského paláce, ze západu vysokou zdí areálu Arcibiskupského paláce a ze severu Jelením příkopem. Snížená partie jižní části se nazývá možná trochu nelogicky IV. nádvoří a Plečnik ji pokryl oblázkovou dlažbou. Ta je spojena se zahradou kruhovými schody, které jsou samy o sobě malým mistrovským dílem. Jižní část zahrady tvoří plocha s povrchem z drobného štěrku a pravidelným rastrem kuželovitě zastříhaných konifer. Severní část je jakousi miniaturní verzí japonské zahrady s trávníkem, v němž jsou nepravidelně rozmístěny ploché kameny tvořící cestu, různé dřeviny orientálního původu a pergola porostlá wistárií nad zbytkem staré bašty, jež dala zahradě jméno. Při zdi západního hradního křídla pak slovinský architekt navrhl rampové schodiště k vnějšímu vstupu do Španělského sálu.
Lavice pod sakurami
Plečnik upravil také zeď areálu Arcibiskupského paláce, kterou pokryl bosáží. Na zdi objevíme tzv. Plečnikova oka – originální jednoduché lampy s bílým čtvrtválcovým krytem, které se z Pražského hradu rozšířily i na další památky. Podél zdi vysadil architekt sakurya mezi ně umístil bílé dřevěné lavice osobitého tvaru. Na přelomu 50. a 60. let byl do této zdi vestavěn malý restaurační pavilon podle projektu Miroslava Moravce, žáka tehdejšího hradního architekta Jaroslava Fragnera. Ten před zeď umístil malý portikus a jen málokdo asi pozná, že nejde o původní Plečnikův návrh.
Konečně v severní partii zahrady je terasa s vyhlídkou a tvarově pozoruhodnou balustrádou ze žuly a umělého kamene. Z vyhlídky můžeme sejít západním směrem po tzv. Kyklopském schodišti na cestu podél jižní hrany Jeleního příkopu. Schodiště tvoří velké nepravidelné kamenné kvádry a je dalším mistrovským dílem, kontrastujícím s dokonalostí a vznosností vysoké bílé arkády nesoucí terasu, na níž jsme před chvílí stáli. V této podobě však můžeme arkádu vidět teprve krátce. Donedávna byla totiž zaslepena, neboť do ní byl v roce 1938 vestavěn prezidentský kryt, zvaný pak Háchův. Masivní železobetonová konstrukce křehkou stavbu trvale poškodila, a proto byla před čtyřmi lety po částech vyřezána a odstraněna. Bylo to velmi pracné, ale výsledek stojí za to. Prostor uvnitř arkády lze využít třeba pro výstavu sochařských děl.
Kyklopské schody zahrady Na Baště.
Z terasy na konci zahrady Na Valech však můžeme sejít i východním směrem. Sestoupíme na tzv. Plečnikovu lávku, která vede podél severní palácové fasády k Pacassiho bráně, a to do míst, kde byl nově vztyčen sloup nesoucí plastiku lva od Vincence Makovského, určenou původně pro kašnu na II. nádvoří. Sloup a úpravu jeho okolí navrhl architekt Marek Štěpán. Lávka má povrch z oblázků a i ona prošla rekonstrukcí, neboť byla poškozena pronikající vlhkostí. Mezi ní a severním hradním křídlem je malý protáhlý dvorek, na jehož konci navrhl slovinský projektant průchod valem Prašného mostu, na nějž měla navazovat vyhlídková cesta. Průchod však byl v 80. letech zazděn, když byl pod mostovkou vybudován betonový kolektor.
Masarykova lípa
O Plečnikových plánech odstranit val a obnovit most přes příkop i o dalších nerealizovaných projektech jsem už kdysi psal. Pojďme si na závěr tedy alespoň připomenout ještě jednu jeho drobnou stavbu, jež se nachází naproti zahradě Na Baště, přímo na severní hraně horního Jeleního příkopu. Tady dodnes stojí starodávná lípa, pod níž sedával prezident Masaryk. Z tohoto místa máme totiž nezvyklý výhled na katedrálu sv. Víta, ale také Jízdárnu a další hradčanské dominanty. Plečnik strom obkroužil vyhlídkou, na kterou se návštěvník dostane po terasách vinice, jež tu spíše symbolicky připomíná období, kdy byly jižní hradní svahy osazovány révou.
Masarykova vyhlídka je dnes opět přístupná veřejnosti a jde skutečně o magické a dosud nepříliš známé místo. Když jsem se k ní v roce 1990 dostal poprvé, byla to ruina: terasy se zčásti zřítily, zídky byly rozvalené, všude kolem zbytky ostnatého drátu. Vstupní pavilonek nahradil betonový bunkr, neboť tato část Hradu byla v totalitní éře střeženým vojenským pásmem. Vše se však podařilo obnovit a vyhlídka byla slavnostně otevřena k derniéře Plečnikovy výstavy na podzim 1996. K Plečnikovým úpravám zahrad píše známý badatel Tomáš Valena: „Ve své hypersenzibilitě Plečnik vstupuje do intenzivního osobního vztahu s místem. Vciťuje se do jeho podstaty, nechává se inspirovat vším, co subjektivně vyčetl z textu místa. Vše to volně asociuje s veškerým jemu přístupným fundusem znalostí a vědění o dějinách architektury, hledá vhodné typologie, tříbí, váží a vrací se zpět k místu pro novou inspiraci. Veškeré podněty místa a dějin jsou zpracovány a překaleny do čisté osobní formy jeho architectury perennis.“
Kdyby se dnes mohl projít slovinský architekt, jehož 140. výročí narození si letos připomínáme, po areálu Hradu nebo lánského parku, našel by velkou většinu svých intervencí opravených a hlavně přístupných návštěvníkům. Ti tak mohou debatovat o tom, zda jsou jeho návrhy tvůrčím činem, nebo anachronismem, či hledat zdroje jeho u nás trochu nezvyklých inspirací…
