Lidovky.cz: Proč jste začal vyrábět řemeslné kožené doplňky?
Byla to trnitá, neplánovaná a postupná cesta. Vše začalo na vysoké škole, kdy jsem psal bakalářku, do toho pracoval v reklamní agentuře a už mi z toho šla hlava kolem. Potřeboval jsem dělat i něco rukama. Na škole mi šla výtvarná výchova, zkusmo jsem dělal i zkoušky na FAVU v Brně. Když se mi tehdy rozpadla peněženka, řekl jsem si, že si ji zkusím vyrobit. A peněženka přece musí být kožená.
Drobným nepodstatným problémem se ukázal fakt, že jsem netušil vůbec nic o práci s kůží. Zašel jsem tedy do obchodu pro kutily, koupil si zbytky kůže, čalounickou jehlu, nit a lepidlo a pustil se do toho. Kůži jsem řezal švýcarským nožem, díry vrtal vrtačkou a o šití se raději nezmiňuju. Nějak to ale dopadlo a radost byla obrovská. To mě nakoplo k dalším pokusům, kterými jsem si ve volném čase čistil hlavu. To bylo v roce 2013.
Lidovky.cz: Někteří velcí čeští hráči kožedělného průmyslu tvrdí, že kožedělnictví je v České republice téměř mrtvé. Souhlasíte s tím? Jak a kde získáváte zaměstnance?
Jsem samouk a přišel jsem k tomuto oboru jako slepý k houslím. Na nedostatek dodavatelů, zkušených lidí i pokročilých workshopů narážíme asi všichni a mění se to velmi pozvolna. Naštěstí nežijeme v Hobitíně, stroje, nástroje i materiály kupujeme například z Itálie, USA, Jižní Koreje apod. Hledání kolegů v podstatě kopíruje mou cestu samouka. Vybíráme šikovné mladší lidi, kteří jsou ochotní se učit vše potřebné a nejsou ze staré školy. Jedeme stále trochu v punku, píchačky a stravenky u nás nenajdete. Dobře se nám ale osvědčily absolventky textilních oborů, které mají ke galanterii asi nejblíže.
 |
Lidovky.cz: Výuční list z tohoto oboru asi nemají, když poslední učiliště, kde učili koželužství, skončilo v roce 1997, že? Jsou nějaké jiné učňovské obory podobné? A můžete z nich čerpat?
Je to tak, výuční list tady nemá nikdo z nás. Koželužství je mimochodem výroba usní ze surové kůže, tedy ta nejšpinavější a nejprůmyslovější práce v koželužnách. V ČR to už nedělá prakticky nikdo. Poslední koželužna, o které vím, je na Vsetínsku. Práce s kůží se v mainstreamu dělí na výrobu galanterie (opasky, kabelky), na ševcovinu (obuv) a na sedlařinu (koně). My se držíme galanterie jako švec svého kopyta. O učňovských oborech nic nevím, snad jen to, že tu prakticky žádné nejsou. Pokud se chcete učit řemeslo, základní znalosti dneska najdete online. Třeba zahraniční YouTube a Instagram jsou cenné studnice znalostí, ale vstřebat je a převést do offlinu už si je musíte zase sami. Když chcete postoupit, hledáte kurzy u lidí, kteří vás naučí víc než jen dělat opasky. Je jich u nás jen pár, protože musí mít čas a motivaci předat vám vzácné know-how, které je živí nebo živilo.
Lidovky.cz: Kde sháníte stroje na výrobu? Jsou v České republice k dostání?
Jak které. Šicích strojů je tu historicky spousta a jsou tu i šikovní lidé, co je repasují. Průmyslové šicí stroje, které potřebujete, když to s prací tohoto typu myslíte vážně, tu seženete nové od několika českých dodavatelů. Nám je třeba dodává malá rodinná firma od nás z Brna. Nové i repasované stroje na štípání, kosení, řezání nebo lepení kůže seženete třeba v Polsku nebo Itálii. Některé se dají sehnat v USA, protože tam je silná historie westernu, ale doprava do ČR s cenou hodně zahýbe. Navíc jsou to často stroje na sedlařinu, tudíž na kabelky a peněženky někdy zbytečně hrubé.
Velcí specialisté zaměření na absolutní preciznost jsou tradičně v Japonsku a Jižní Koreji a někdy už i v Číně, odkud se dají sehnat velmi dobré kompaktní stroje. Důležitým, ale naprosto nahodilým zdrojem jsou také bazary a likvidace starých podniků. Takto jsme teď získali nábytek a několik strojů k repasi. Problém je, že pokud nejste strojaři, potřebujete k těm strojům i velký servis, který už skoro nikdo nedělá. U nás ale používáme stroje prakticky jen na začátku, třeba při ztenčování kůží a na konci při šití. Všechno mezi je ruční práce.
Lidovky.cz: Začínal jste podnikat ve vyklizené garáži, než jste dal výpověď v zaměstnání – v reklamní agentuře –, trvalo to téměř pět let. Po dalších pěti letech jste firmu přestěhoval do nového krásného ateliéru s dalekým výhledem v pátém patře bývalé textilky Stará Mosilana. Nastaly i momenty, kdy jste se chtěl na všechno vykašlat a vrátit se ke svému původnímu povolání? Nepřemýšlíte o tom někdy i nyní?
Neměl jsem dřív jasný cíl, že se chci tímto řemeslem živit. Ve skutečnosti ke mně události přicházely, některé propluly a téhle jsem se chytil. Někdy se neubráním impulzivním rozhodnutím, které racionálnímu plánování bohužel neprospívají. Na druhou stranu jsem díky nim během jednoho měsíce bouchl do stolu, našel nový prostor v domě, co už měl být zbouraný, a přestěhovali jsme celou dílnu ze 30 m2 do 130 m2.
Uspořádali jsme po vlastní ose crowdfunding na pomoc s vybavením dílny, natočili profesionální video a odvezli si ze zlikvidovaného Botasu ve Skutči pár strojů a z jiné fabriky ve Veselí na Moravě nábytek a vybavení. Bez těchto výkyvů bych stále vyráběl sám v garáži a stěžoval si na těžký život. To samozřejmě dělám někdy i teď, ale svoboda dělat si věci po svém a pracovat s kolegy, které si sám vyberu, je k nezaplacení. Zatím se stále na pondělky těším.
Jan Planička (34)Vystudoval česko-španělské gymnázium a Mendelovu univerzitu v Brně. Při studiu na VŠ začal pracovat v reklamní agentuře a jako fotograf. Kvůli touze dělat něco vlastníma rukama doma vyklidil garáž a začal se sám učit pracovat s kůží. V roce 2013 založil značku Kožedělník (z angl. Leatherworker). V roce 2018 dal výpověď v práci a stal se řemeslníkem na plný úvazek. Velký zlom nastal v roce 2023, kdy po deseti letech od založení přestěhoval dílnu z garáže do historických prostor brněnské Staré Mosilany a začal psát v množném čísle. V současnosti mu pomáhá 9 kolegů, původně z různých oborů. Od těch textilních přes zvukaře až po budoucí architekty či chemiky. |
Lidovky.cz: Ještě se chvilku věnujme materiálům. Odkud odebíráte kůže a jaký typ? Jak jako laik poznám kvalitní kůži?
Kůže nakupujeme u českého dodavatele, který má na české poměry obrovský výběr kůží, a to hlavně z Itálie, což je zkrátka špička v oboru koželužství. V době, kdy se zpřetrhaly dodavatelské řetězce ze zahraničí a na všechno všude čekáte, je tohle často spása. Vše vyrábíme z lícové hovězí usně, což je laicky svrchní vrstva kravské kůže bez chlupů. Společně se specialitami à la koňský kordovan, prémiová kozí kůže nebo krokodýlí či rybí kůže jde o nejkvalitnější a nejčastěji používanou kůži, po které sáhnete, když chcete vyrábět prémiové výrobky.
Někdo kvůli efektivitě používá i spodní vrstvy kůže, tzv. štípenku. Dá se snést třeba u pracovních zástěr, protože jde o hrubší matnou kůži s jemným chlupem. Problém je, když ji někteří výrobci prodávají pod hesly jako „kvalitní kůže“ apod. Štípenka je podřadný materiál, který má své opodstatnění třeba při podlepování vnitřků bot nebo na výrobu prototypů, ale pořádný výrobek z ní zkrátka neuděláte. Jako laik ten rozdíl v obchodě poznáte jen obtížně. Může pomoci struktura, vůně, pevnost. Vodítky jsou samozřejmě značka a cena. Dokud ten materiál ale nevidíte v řezu nebo aspoň na rubu pod podšívkou, poznat to ani nemusíte. Obvykle se to však „naštěstí“ dozvíte už dost brzy po koupi a víte, že příště půjdete jinam.
Ideální je nakupovat u ověřených výrobců, u kterých víte, kdo, kde, jak a z čeho vyrábí. Pokud máte na srdci smutek z toho, že tenhle obor v ČR padl a všechno se vozí ze zahraničí, tohle je cesta, jak pomoci návratu řemesla zpět do Česka. Samostatnou kapitolou jsou laciné výrobky, které se sem vozí z Číny, Indie nebo Pákistánu. Ty jsou vyrobené třeba z levné kozí nebo buvolí kůže a výsledek podle toho vypadá. Svou službu asi udělají, ale s italskou hovězinou za násobně vyšší ceny se to srovnávat nedá.
Lidovky.cz: Spojujete nějakým způsobem pradávné tradiční řemeslo s moderními technologiemi dnešní doby?
Řemeslně ani ne, snad jen výměnou některých dřívějších chemikálií, které se dnes dají nahradit zdravotně nezávadnými prostředky, což se týká například lepidel. Největší rozdíl je v přístupu k celému podnikání. Dnešním paradoxním trendem je to, že řemeslo dovede být vizuálně atraktivní, ale nikdo neví, co se za ním skrývá a nikdo ho nechce dělat.
Proto existuje spousta kanálů se záběry, na nichž kdosi soustruží umělecké vázy, prolévá pařezy epoxidem, dokonce i zprůchodňuje ucpané záchodové mísy. Člověk je prostě tvor zvědavý a rád se podívá pod pokličku. My jdeme tímto směrem třeba na sociálních sítích. Několikrát do týdne publikuju novinky z dílny, co jsme zrovna vyrobili, jak jsme se stěhovali, jaké nové kůže jsem dovezl. Někdy ukážu i to, co se pokazilo, protože to zajímá každého.
Lidovky.cz: Na jaký výrobek jste nejpyšnější?
Asi největší radost mám z velké dámské tašky, kterou jsem dělal v několika provedeních. Nejlépe na ní vynikne velká plocha usně. Spíš mám ale radost, že v době, kdy se podniky zavírají a všichni nadávají na obtížnou dobu, z nás to pod tlakem ždímá to dobré a posouváme se pořád dál. Největší radost mám z toho, že jsme v rekordním čase přestěhovali dílnu do čtyřikrát většího ateliéru, a z toho, kam jsme se celkově za těch deset let posunuli. Přitom jsme vlastně pořád na začátku. A i když na to pyšný nejsem, v pátek odpoledne se těším, že v pondělí budeme zase pokračovat na dalších rozjetých výrobcích a posouvat vše dál. To je skvělé.
Lidovky.cz: Když odhlédneme od práce, co rád děláte ve volném čase? Jsou vaše koníčky propojené s kožedělnictvím? Nebo si třeba i rád zasportujete?
Mám manželku a dvě malé děti, snažíme se cestovat a užívat si společný čas. Určitě tomu prospělo, že už nemám práci doma, musím odlišovat víkendy a nepropadnout workoholismu úplně. Když ale potřebuju vypnout hlavu, sednu na kolo a jedu se projet do lesa na enduro traily. Tam se snažím, aby to vypnutí hlavy nebylo definitivní.
