22. prosince 2018 6:34 Lidovky.cz > Relax > Design

Knihy, ale i kola a porcelán. Digitální ilustrace jsou rychlejší, ale vždy je ‚zašpiníme‘, říká ilustrátor

Ilustrátoři, kteří si říkají Tomski & Polanski | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ilustrátoři, kteří si říkají Tomski & Polanski | foto: Archiv T&P

Knížky, plakáty, ale i porcelán, trička a kola. Ilustrátorské duo Tomski&Polanski alias Ilona Polanská a Lukáš Tomek si plní sny pomalu, ale jistě. Potkali se, když proti sobě bojovali v ilustrátorské soutěži, ale zjistili, že mají mnoho společného. A tak se rozhodli pracovat spolu, ačkoli se jich lidé neustále ptali, jak je možné, aby na ilustracích pracovali společně. Zvládají to dodnes a jsou čím dál tím známější.

Letos byli nominováni na cenu Czech Grand Design za ilustraci knížky Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii cestovatele Ladislava Zibury,ilustrace pro časopis Reportér Magazín a sérii autorských plakátů. Pracují s digitální ilustrací, ale používají i barvy a plátna, práce je jejich koníčkem, ale už se naučili nemíchat ji s volným časem, což dělali dost často. 

Lidovky.cz: Jak vlastně vzniklo ilustrátorské duo Tomski&Polanski?
Seznámili jsme se před šesti nebo sedmi lety při soutěži – takovém souboji ilustrátorů, měli jsme tehdy za 90 minut pokreslit plátno dva krát dva metry. A zapředli jsme spolu hovor, ze kterého vyplynulo, že by vůbec nebylo špatné se ilustracemi živit. Tehdy ještě moc ilustrátorů nebylo, byl tu jen Vladimír Strejček s agenturou Drawec, byli úspěšní, ale my jsme si říkali, že by vlastně bylo lepší, kdybychom měli malý nezávislý a radostný ateliér. Tak jsme si založili takové mini studio.

Plakáty k výročí republiky
Nová kolekce triček

Lidovky.cz: A jakou první práci jste spolu dělali?
Jako první jsme udělali takovou věc, a tu bych doporučil každému, kdo s něčím třeba po škole začíná. Vytvořili jsme portfolio věcí, které bychom rádi dělali – třeba obaly na čokolády, plakáty, editorialy do novin – opravdu hezké věci. A to jsme vydali na českých i zahraničních designových webech, kde jsme paradoxně byli úspěšnější. Ať je to, jak je to, Česko je často tak pět let pozadu, než jsem novinky přijdou. A pomalu se začínali ozývat jednotlivci, kteří potřebovali ilustrace, ale i třeba Lidovky, ale i firma Smybox, což je firma, se kterou spolupracujeme dodnes. S majitelem jsme dnes kamarádi. To byly všechno zakázky, které nám daly naději že se tím dá uživit. A taky jsme díky nim získali určitý kredit, takže práci máme i dnes, kdy máme plné kalendáře, což je pro ilustrátory krásné.

Lidovky.cz: Na čem aktuálně pracujete?
Teď na další knize Ladislava Zibury, oba dva děláme vlastní věci – série plakátu, to je taková volná tvorba, spíše pro zábavu. A teď také kalendář, který se jmenuje Pražský vojér, který je doplněn básničkami a kresbičkami o tom, co se děje za pražskými okny v jednotlivých čtvrtích. Taková fantazie. Je to taková veselá věc.

Lidovky.cz: Většinu lidí napadne, jak pracuje ilustrátorské duo. Jak si práci mezi sebou rozdělujete?
Pro umělce je to těžko představitelné. Alespoň my jsme tak vyrůstali na škole, v představě, že je jen jeden, vše si má podepsat. Když jsme začínali, říkali jsme si, že to musíme nějak zmáknout. Tím, že máme na věci podobné názory, nebyl to zas takový problém. Všechno jsme zkoušeli, jeden dělal skicu, druhý finále, nebo jeden dělal postavy a druhý pozadí. Takže jsme pracovali opravdu společně. Jakmile ale přibylo práce, tak jsme si v každém projektu udělali art directora a ten to vedl, makal na důležitých věcech a ten druhý pomáhal, když je potřeba. Teď to máme rozdělené, ale přizpůsobujeme se.

Lidovky.cz: Když jste pracovali na jednotlivých ilustracích společně, jak jste se domlouvali?
Nedomlouvali jsme se, svojí práci známe, takže jsme si důvěřovali. My se ani nikdy nehádali, i když se jednomu nebo druhému něco nelíbili, raději jsme si to neřekli a byli jsme ve všem kompromisní. I proto myslím, že spolu dodneška spolupracujeme. Naše výhoda je i to, že jsme muž a žena, takže se vyvažujeme.

Lidovky.cz: Co všechno jste už „pokreslili“?
Naše ilustrace se třeba objevily na kolech od Festy, nebo na kartách, také na porcelánu, tričkách a hračkách. Ty vyráběla moje manželka. Myslím, že se objevily na všem, co si dokážete představit. Pro nás bylo vždycky důležité, aby se naše práce objevila v co nejširším možném měřítku. Aby si na to lidé zvykli, že ilustrace není jen na papíru. Pro nás je to zábava.

Lidovky.cz: Umělecká práce je vždy specifická, často se stává, že když je práce zábava, člověk se jí věnuje i doma, nebo kdykoli, kdy ho něco napadne. Jak řešíte práci versus volný čas?
Záleží na tom, jak se to vezme. Máme nějakou „otevíračku“, což je třeba od deseti do pěti, kdy se prostě pracuje. Samozřejmě to máme volnější, ono je to různé. Někdy máte něco, třeba ty naše plakáty, což je volná tvorba, co nás chytne a nechceme se od toho odtrhnout. No a stává se, že mě někdy něco napadne doma, ale to mám připravený skicák, kam si kreslím, co mě napadne a pak to rozpracuji v pracovní době. A někdy se čeká na volný den a to už je jedno kdy se tomu pak věnuji.

Porcelán Tomski&Polanski s Michaely Držmíškové

Lidovky.cz: Jak jste ilustrovali kola?
Odjakživa miluju dělat ilustrace na kola, pocházím z Vysočiny a tam se jezdilo na skládačkách a já jsem na ně kreslil. Nikdy by mě nenapadlo, že se tomu pracovně budu věnovat. Pak si toho všimli z Festy a chtěli udělat limitovanou edici. Kolo nám dodali po kusech, na které jsme kreslili akrylovými fixama. Jen skici trvaly několik dní. Nakonec se to zalakovalo tlustým lesklým lakem. Vypadá to podle mě fantasticky. Bylo to ohromě úspěšné, firma kola představila v Americe na nějaké přehlídce a lidi se do toho zamilovali. Získali jsme díky tomu hodně fanoušků.

Lidovky.cz: Byli jste nervózní, když jste na kolo kreslili?
Já ztratil respekt tím, že jsem kreslil na soutěžích před lidmi, měl jsem na to omezený čas a pokreslit jsem musel velkou plochu, tehdy jsem si uvědomil, že už se toho nikdy nebudu bát. Že prostě můžu kreslit cokoli na cokoli. Také jsme objevili postupem času techniku, která nám dovolí i po dokončení ilustrace „opravit“ nebo pozměnit na přání zákazníka.

Lidovky.cz: Čím malujete raději?
My malujeme vším, na plátno, digitálně. Nevím jestli můžu říct, co máme raději, ale digitální ilustrace jsou rychlejší, lépe se s tím pracuje. I když mi i digitální ilustrace „špiníme“, od nás nikdy nejsou čisté, to je takový náš rukopis. Hodně nás to baví, vyrostli jsme na tom už. Samozřejmě se i rádi vracíme k akrylovým barvám nebo k pastelu. To rozhodně vytahujeme párkrát do roka. V tom je ta práce taková šťavnatá.

Lidovky.cz: Rychlejší je tedy digitální práce?
Teď budu mluvit za sebe, to může mít každý jinak, ale mě digitální ilustrace trvá kratší dobu, jde to prostě rychleji. Takové vyplňování ploch, nebo vytváření šablon. V počítači to obnáší jeden pohyb. Nám v podstatě nic jiného nezbývá než ty rychlé projekty dělat digitálně.

Lidovky.cz: Kdy jste mluvil o tom, že vaše ilustrace jsou „špinavé“. Co si pod tím má laik představit?
V počítači se to dělá tak, že je vše čisté, můžete třeba použít štětec, nebo použít techniku, že to vypadá, že jsme použily starý papír, nebo takový efekt nedokonalého tisku. Dneska je tisk tak čistý a dokonalý! Tím, že je dokonalý, tak je takový nudný. Já mám rád plakáty ze 20. a 30. let, mám rád, když je vidět, že si ilustrace „něco zažila“, že není dokonalá. To není tak šťavnaté a zábavné. Není to umělohmotná záležitost, má to svou patinu.

Plakáty k výročí republiky

Lidovky.cz: Kdyby k vám do ateliéru přišel někdo, že chce přeilustrovat fotografii jako dárek například, vyhovíte mu?
Určitě ano, ale my jsme jak hodně vytížení velkými projekty, tak také upřímě dost drazí pro malinké zakázky. Jsme jenom dva, naše studio je maličké. Nechceme, aby tady bylo deset stolů a někdo naši práci obkresloval. Jenže pak se cena samozřejmě zvyšuje. Přijdou i lidi, kteří řeknou, že je jim jedno, kolik to bude stát. Děláme tedy i portréty a lidé to mají rádi, berou to jako životní zážitek, jako vzpomínku na určité období. A potom jsou také osobní projekty pro přátele, známé, kamarády, které se prostě neodmítají a je v nich mnoho ze srdce.

Lidovky.cz: Jak se tak rozhlížím, vidím tady i Kamasútru..
Ano, to je důležitý projekt. Tu jsme dělali pro Loonu, které se zabývá prevencí rakoviny prsou, varlat, onemocnění srdce atd. V této kamasútře jde o to, aby se lidé samovyšetřovali. Tady to je taková partnerská příručka, jak se vyšetřovat navzájem. Je to veselý. Legrační je, že na našich designových webech ji bohužel zakázali, přišla jim příliš erotická, ale tady u nás v ateliéru je to nejoblíbenější kousek. Sáhne po něm každý a v Loono jim náramně funguje jako pomůcka i merchandise.

Alena Pecháčková

Autor

Alena Pecháčkováalena.pechackova@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz