Přesto si Ladislav Skřivánek připomínku v roce svého dvojitého výročí zaslouží. Narodil se před 140 lety v Čáslavi. Studoval na vídeňské technice a pak na tamní akademii, kde byl žákem profesora Friedricha Ohmanna – někdejšího pedagoga pražské Uměleckoprůmyslové školy a také známého obdivovatele pražské barokní architektury. Svá studia Skřivánek uzavřel na polytechnice v Berlíně-Charlottenburgu, tehdy jediném učilišti, kde se přednášela stavba měst – tedy urbanismus.
Muž pohlcený českou renesancí
Po návratu do Čech nejdříve tvořil ve stylu secesním, k nejzajímavějším stavbám patří dům generála Viktora Hoppeho ve Vysokém Mýtě, ukončený segmentovým štítem a zdobený řadou bizarních štukových dekorací. Architekt ovládal taky neobarok nebo vídeňský styl, kombinující secesi s biedermeierem, ale hlavní doménou mladého projektanta se stala tvorba ve stylu české renesance.
Sem patří jeho plzeňské domy ve Veleslavínově ulici, zdobené freskami Mikoláše Alše, z roku 1904. O pět let mladší je pak činžovní dům v Eliášově ulici v Praze-Dejvicích, jehož fasádu pokrývá podivuhodný a velmi složitý ornament, provedený v technice sgrafita, kterou si Skřivánek zvláště oblíbil.
Sgrafitová průčelí byla u nás populární v době renesanční – takzvaná „psaníčka“ na fasádě imitovala kamennou bosáž, jak to známe třeba z budovy Schwarzenberského paláce na Hradčanech nebo litomyšlského zámku. Na průčelí renesančních domů se však objevovaly i složitější výjevy, jak zase dokládá dekorace Velké míčovny v Královské zahradě Pražského hradu, průčelí domu UMinuty, jenž je součástí Staroměstské radnice, nebo fasáda Martinického paláce na Hradčanech.
V té době již Skřivánek působil na pražském umprum jako profesor ornamentálního kreslení a tam se sblížil se slovinským architektem Jožem Plečnikem, jenž tu působil od roku 1911. Plečnik dokonce napsal úvodní text do Skřivánkovy dnes už zcela nedostupné monografie z té doby. Oba přátelé pak spolupracovali na projektu činžovního domu na nároží Žatecké a Platnéřské ulice ve staroměstské části pražské asanace z let 1913–1914. Skřivánek navrhl půdorysy stavby a rozvrh průčelí, Plečnik projektoval jeho dekoraci a další jejich kolega z umprum profesor Josef Drahoňovský vytvořil štukový dekor. Mimochodem, o Plečnikově spoluautorství bychom neměli ani tušení, kdyby se v pozůstalosti Ladislava Skřivánka nezachovala složka s jeho kresbami a další údaje o jejich spolupráci.
Z této doby pocházejí i některé Skřivánkovy stavby ve stylu moderního klasicismu, jako je třeba záložna v Hlinsku, opět s excentrickou výtvarnou výzdobou a četnými nápisy na průčelí, které se stávají pro jeho tvorbu typickými. Jde o různá moudra, průpovídky, úryvky z básní a podobně.
Učitel se zlatým skřipcem na nose
V roce 1913 si architekt postavil dle vlastního návrhu vilu v ulici U Písecké brány na hradčanských baštách. Ve dvacátých letech a na prahu let třicátých pak navrhl desítky veřejných staveb, zejména škol, ale také úřadů nebo bankovních domů. Ty jsou většinou pojednány v jeho oblíbeném stylu české renesance, včetně sgrafitové výzdoby. V té době to byl ovšem naprostý anachronismus.
Nicméně těm budovám nelze upřít jisté kouzlo. Většinou jde o masivní stavby a připomínají spíše zámky než veřejné budovy. Platí to zejména o dostavbě Kotěrova a Zascheho paláce Všeobecného penzijního ústavu v pražské Podskalské ulici, domažlických úředních budovách, klatovské, krušovické nebo duchcovské škole. Všude tam najdeme sgrafito a četné nápisy, provedené ozdobným písmem. Některé jsou dosti bizarní – třeba známé úsloví Ježek sám sobě kadeřav, aby se děti poučily.
  |
Posledním architektovým dílem byla obdobně malebně navržená budova Národní banky československé v Banské Bystrici, postavená na prahu třicátých let, tedy v době, kdy naší architektuře dominoval avantgardní funkcionalismus.
Krom veřejných staveb navrhl Skřivánek i několik rodinných domů, pojednaných v obdobném stylu. Na olomouckém domě dr. Šrota pak na průčelí vytvořil i svůj autoportrét.
Autor těchto řádků kdysi hovořil s několika architekty, kteří si Skřivánka pamatovali ještě z pražského umprum. Mluvili o něm jako o přísném kantorovi vysoké štíhlé postavy se zlatým skřipcem na nose. Jim už tehdy připadal jako postava z devatenáctého století. Zjevem se trochu podobal herci Jindřichu Plachtovi, ale legrace s ním prý moc nebyla – navíc učil studenty neoblíbenou deskriptivní geometrii.
