Loni v létě jsem navštívil Austrálii, abych zde prozkoumal moderní architekturu. Podařilo se mi zdokumentovat některé z nejdůležitějších, ale i pozapomenutých rodinných domů australského modernismu – od ikonických děl Harryho Seidlera a Hugha Buhricha až po méně známé projekty Nevilla Gruzmana a Bruce Rickarda. Mohl jsem tak poznat hned několik rozdílných tendencí, které sehrály zásadní úlohu v historii architektury města Sydney.
Vliv mezinárodního stylu
Po roce 1933, kdy byl v Berlíně uzavřen Bauhaus, se do světa vydala celá řada německých i rakouských avantgardních architektů, designérů, teoretiků a myslitelů. Utíkali před nacismem a chtěli předávat dál své revoluční myšlenky. Působili v USA, Jižní Americe i v Austrálii.
A právě Austrálie, která dodnes stojí trochu stranou celkového architektonického a designérského dění, je od poloviny čtyřicátých let minulého století jedním z nejzajímavějších příkladů, jak se evropská modernistická tradice promítala ve zcela odlišných podmínkách, v novém kontextu i klimatu.
Sydney se v té době stalo australským centrem nové architektury. Jejím nejslavnějším pionýrem byl především Harry Seidler, Rakušan, který si prošel učením u Marcela Breauera v New Yorku i krátkým působením ve studiu Oscara Niemeyera v Rio de Janeiru.
  |
Pod vlivem svých mentorů i celkového mezinárodního stylu postavil v roce 1949 první dům ve své kariéře, jenž se stal legendou australského modernismu: dům pro svou matku Rose Seidler. Lehká vila vynesená na subtilních pilířích byla doslova prototypem tehdejší architektury a do Austrálie přinesla mezinárodní styl. Tento silný proud uhranul mladé australské architekty, a tak na sebe lokální reakce na něj nenechala dlouho čekat.
Co je to Sydneyská škola?
Práce australských architektů, jako byli Peter Muller, Neville Gruzman, Bill Lucas, Ken Woolley a právě Bruce Rickard, je často definována jako Sydneyská škola. Označuje reakci na sterilitu a chladnost mezinárodního stylu. Do popředí se naopak dostaly lokální podmínky, materiály a samozřejmě celkový kontext Austrálie.
Jde o regionální hnutí australské architektury 20. století, které reagovalo na racionalitu a upřednostňovalo měkké formy, přírodní materiály i organické textury. Samotní tvůrci však tento termín nikdy nepoužívali a ani nevytvořili žádnou oficiální skupinu tohoto jména. Pojem vznikl dodatečně a obecně označuje práci několika výše zmíněných architektů. Bruce Rickard (1929–2010) byl jedním z nejaktivnějších architektů této generace. Vystudoval Sydney Technical College a později působil jako architekt ve studiu Sydneyho Anchera, dalšího z pionýrů australského modernismu. Od počátku na něj nesmírně působil Frank Lloyd Wright a jeho koncepce organické architektury. Poznal ji detailněji při svém pobytu v USA v roce 1954.
Rickard – stejně jako Wright – používal přírodní materiály, tradiční konstrukční techniky a především volně pracoval s prostorem. Jeho domy byly členěny vertikálně i horizontálně, patra se propojovala a jasná hranice mezi místnostmi mizela. Zároveň své domy co nejvíce přizpůsoboval krajině v okolí Sydney.
Jeho otevřené a většinou výraznými horizontálami definované struktury rodinných domů jsou nyní předmětem připravované monografie, na níž pracuje architektův syn Samuel Rickard ve spolupráci s některými z nejvýznamnějších australských historiků architektury. Výraznou zásluhu na současné popularizaci Rickardovy tvorby měla také původem irská historička umění Karen McCartney, která sepsala dvoudílnou knihu o ikonických australských domech 20. století. Sama žije v jednom z Rickardových mistrovských děl, domu Marshall z roku 1967. Svým cihlovým zdivem střídajícím se s rozměrnými prosklenými plochami dům perfektně reaguje na horké klima a sluneční záření.
Dům Curry II
Já jsem měl možnost navštívit o něco méně známý dům Bruce Rickarda. Dům Curry II, nacházející se v oblasti Sydney Bayview, patří k pozdějším pracím architekta. Byl postaven v roce 1980 pro rodinu Curryových, která Rickardovi zadala už před lety návrh svého prvního domu.
Dům je zasazen do skalnatého terénu s nádherným výhledem na nedalekou zátoku a podpírají ho kulaté betonové sloupy. Ty jsou inspirovány šedými kmeny stromů v okolí, a umístěny do nepravidelného rastru – vytvářejí tak dojem lesa. Dřevěná konstrukce domu je opatřena jemně zkosenou a výrazně převislou střechou.
Uvnitř Rickard navrhl otevřený obytný interiér rozprostírající se na odlišných úrovních. Zatímco hlavní obývací pokoj je ve výšce jednoho patra protnut betonovou galerií vedoucí do jednotlivých místností, pod ní se nachází hned několik volně propojených sedacích koutů, intimních salonků, bar či dřevěná kuchyň. Rickard navrhoval všechny vestavěné prvky na míru. Masivní dřevěná madla i kompletní kuchyňská linka jsou integrovány do celkového architektonického prostředí. Dům má aktuálně nového nadšeného majitele, který ho koupil od původních klientů předtím, než se přestěhovali do Kanady. Původní interiér je dodnes zcela neporušený – s originálním výběrem moderního nábytku i jemnou paletou krémových barev a přírodních textur. To vše dodává domu teplo i měkkost, tedy kvality, jimiž se už zmíněná Sydneyská škola proslavila.
