  |
Velké výstavy věnované módě a její historii patří k dnešní době – stačí si vzpomenout na Savage Beauty Alexandra McQueena. Ale i v kontextu rozsáhlých módních expozicí je výstava „Christian Dior. Couturier du Reve“ výjimečná: na ploše tří tisíc metrů čtverečních jsou v pařížském Musée des Arts Décoratifs k vidění tři stovky rób haute couture, 700 doplňků a přes stovku uměleckých děl ze světových galerií. (Například ze sbírek Louvru je vypůjčeno staroegyptské Torzo ženy, pravděpodobně Nefertiti ze 14. století před Kristem nebo dřevěná soška boha Anubise. Obě umělecká díla posloužila jako inspirace k haute couture kolekci jednoho z kreativních ředitelů domu Johna Galliana z roku 2004.) Jde o první velkou retrospektivní výstavu francouzské značky, která se zde koná od roku 1987. Tehdy dům Christian Dior slavil své čtyřicetileté výročí.
Gucci a Dior po kritice přestanou využívat hubené modelky |
Bohatá sedmdesátiletá historie je zmapována do nejmenších detailů a mnohdy odhaluje nečekané souvislosti. Výstava je rozdělena do dvou základních částí: obě začínají rokem 1947, kdy Christian Dior představil svou první kolekci, jež mu zajistila nesmrtelnost. První část otevírá rudá róba s úzkým pasem a širokou sukní, která by i po sedmdesáti letech dokázala zastavit dopravu na rušné Rue de Rivoli, kde se Musée des Arts Décoratifs nachází a kde se vine zhruba hodinová fronta lidí, kteří pár dní po vernisáži chtějí výstavu vidět. Druhou část pak otevírá kostým Bar – ale o tom až později.
New Look
Dějiny módy se přepsaly 12. února 1947. Tehdy Christian Dior prezentoval veřejnosti v salonu na Avenue Montaigne svou první haute couture kolekci. Pětadevadesát modelů bylo rozděleno do dvou řad nazvaných 8 a Corolle. Po přehlídce napsala módní ředitelka amerického Harpers Bazaaru Carmel SnowDiorovi dopis a jeho kolekci nazvala NewLook, tedy něčím, co do té doby nikdo neviděl.
V poválečných časech, kdy ženskost v oblékání byla tabu, vzbudila Diorova kolekce ohromný ohlas. Jak pozitivní (ve Velké Británii nový styl začala nosit velmi populární princezna Margaret), tak negativní. „New Look byl triumf, ale i skandál. Kostým Bar, který dnes působí jednoduše, znamenal v těch dobách velkou extravaganci,“ říká jeden ze dvou kurátorů výstavy a ředitel Musée des Arts Décoratifs Olivier Gabal, „v zemi byl po válce stále ještě velký nedostatek a na Diorovy sukně byly zapotřebí metry látky. Dior oslavoval krásu a svobodu.“
Výstava se po předvedení Diorových rudých šatů, jež se prolínají s černobílou fotografií modelky Dóvimy se slony od Richarda Avedona, vrací do Diorova dětství v Normandii, zachyceného na archivních fotografiích. Pak přicházejí obrazy i plastiky, jeho umělecké inspirace (Christian Dior ještě před tím, než začal navrhovat své kolekce, pracoval jako galerista) od renesance až po surrealismus.
Samozřejmostí jsou ukázky z práce Diorových nástupců, kteří převzali kreativní otěže domu po jeho smrti v roce 1957: byl to Yves Saint Laurent, Marc Bohan, Gianfranco Ferré, John Galliano, Raf Simons a současná kreativní ředitelka Maria Grazia Chiuri.
Barvy duhy
Výstava poté, co je objasněn Diorův život i inspirace, vede návštěvníka k barevné zdi, jež nese název Colorama (Diorama je jméno jedné z kabelek domu). Kurátoři výstavy (již zmíněný ředitel muzea Olivier Gabet a Florence Müller) se rozhodli uspořádat šaty i jejich miniaturní modely, kabelky, boty či pokrývky hlavy a parfémy do dlouhého bloku podle barev připomínajícího duhu. A tak spolu sousedí šaty Rafa Simonse s kabátem Johna Galliana či botami od Rogera Viviera, jenž obuv pro Christian Dior jeden čas navrhoval. Oblečení a doplňky z nejrůznějších dob od nejrůznějších návrhářů tak vytváří zcela novou rovinu, skrze niž lze pochopit dějiny značky.
Po této impozantní „Zdi barev“, u níž by návštěvník mohl strávit dlouhé hodiny a hodiny a stejně by se musel druhý den vrátit, aby dokázal desítky objektů vůbec vstřebat, následuje část věnovaná jednotlivým tématům, která se v kolekcích domu Dior objevují. Jde například o exotiku, cestování nebo květiny či umění. V této části nechybí slavné šaty Rafa Simonse z roku 2012, jež si zahrály jednu z hlavních rolí v dokumentu Dior a já a jejichž předlohou bylo dílo Sterlinga Rubyho. Vedle šatů visí plátno tohoto umělce, které bylo přeneseno na látku pomocí speciální a velice drahé techniky z 18. století „chiné a la branche“.
V této části výstavy nechybí ani stovky módních fotografií či obálek světových magazínů, které mapují ohlas domu Dior během sedmi desetiletí jeho existence.
Bar
Druhou část expozice, jež je věnována z větší části jednotlivým kreativním ředitelům, otevírá další z ikonických modelů Christiana Diora z roku 1947: jde o už zmíněný kostým Bar s bílým vypasovaným sakem zdůrazňujícím pas a poprsí a bohatou černou sukní do půli lýtek. Přehlídka jednotlivých kreativních ředitelů ústí v plesový sál, kde jsou naaranžovány večerní toalety.
Díky této části výstavy mnohem jasněji vynikne genialita a nadčasovost Yvese Saint Laurenta i teatrálnost Johna Galliana. Gallianovy róby na sebe strhávají pozornost asi nejvíce. Někteří z recenzentů výstavy přijali velmi kladně fakt, že kurátoři se nebáli Gallianovu práci hojně využít, i přesto, že musel od Diora po nechvalně známém rasistickém incidentu v roce 2011 odejít. Výstava tak tomuto rodákovi z Gibraltaru vrací ztracený kredit a zdůrazňuje jeho genialitu coby tvůrce haute couture.
Ostatně to, co asi musí znamenat vést po kreativní stránce dům s tak impozantní historií, si člověk uvědomí právě během procházení jednotlivých sálů. V tomto světle se pak opilecký Gallianův incident i to, že modernista Raf Simons odešel z jeho čela po pár kolekcích, jeví jako poměrně podružná (a plně pochopitelná) skutečnost.
„Spojujícím rysem všech Diorových nástupců je to, že si uvědomují, že šaty jsou tu od toho, aby podtrhly krásu ženského těla,“ říká Florence Müller. „Christian Dior hledal, jak idealizovat pomocí oblečení ženské tělo. Yves Saint Laurent velmi dobře pochopil svobodu, kterou ženy 60. let v oblékání chtěly. Marc Bohan přišel se Slim Look, Gianfranco Ferré navazoval na italské baroko, John Galliano je ztělesněním 90. let, je to umělec a divadelní maestro. Jeho kreativita je bezbřehá, někdy až tak, že vizuální efekt přebíjí to, že jeho dílo bylo určené k tomu, aby jej ženy nosily.“ Raf Simons může být vnímán jako totální Gallianův protiklad. A první kolekce Marie Grazie Chiuri zase vzdávají hold právě sedmdesáti letům historie domu, kdy čerpala nejen z odkazu Christiana Diora, ale i dalších návrhářů.
Květiny a Versailles
Christian Dior (1905–1957) vyrůstal v buržoazní rodině v Granville v Normandii, odkud se v roce 1910 s rodiči přestěhoval do Paříže. Zahrada jeho matky Madeleine byla oblíbenýmmístemmalého Christiana, květinymu později sloužily jako inspirace. Šest až osm týdnů před představením každé nové kolekce trávil na svých venkovských pozemcíchvMontauroux poblíž Grasse nebovMilly-la Foret. Inspiraci zde nalezl právě pro svou slavnou siluetu oděvu, která připomínala květ. A i jeho následovníci hojně využívali květinových motivů, včetně Marie Grazie Chiuri.
Později se ChristianDior spřátelil s Jeanem CocteauemaMaxem Jacobem a díky penězům svého otce si otevřel galerii na Rue La Boetie, kterou byl však v roce 1929 – coby důsledek světové ekonomické krize – nucen zavřít, a začal pracovat jako ilustrátor.
Díky seznámení s textilním magnátem Marcelem Boussacem si mohl konečně splnit sen a otevřít vlastní módní dům. „Poválečný kontext byl nedílnou součástí Diorova okamžitého úspěchu,“ říká kurátorka Florence Müller, „v roce 1947 byla stále dominantní válečná estetika s maskulinními prvky, krátkými sukněmi a kabelami přes rameno. Dior znovuvzkřísil ženskost s oblými rameny, úzkým pasem a zvýrazněnými ňadry. Chtěl ženy oblékat jako princezny, jako květiny.“
Na rozdíl od Coco Chanel nebo Jeanne Lanvin Christian Dior velmi záhy začal prodávat licence (na spodní prádlo, kravaty či šátky) a jeho zboží mohlo být produkováno v jiných zemích než ve Francii. „Byl to opravdický byznysmen, který otevřel pobočky v New Yorku a Londýně, otevřel butik v Caracasu, a ze své kanceláře na Avenue Montaigne nad vším pečlivě dohlížel, včetně balení,“ říká Florence Müller. Dior velmi dobře chápal, že ženy v poválečných letech chtějí komplexní nabídku. I proto už v roce 1947 začal vyvíjet vlastní parfém.
A také si byl vědom síly tisku – proto nejenže nechal vytvářet precizní kresby a fotografie svých modelů, ale také dokázal své kolekce skvěle pojmenovat (Corolle, Zig-Zag, Envol) a dát jim příběh, který okamžitě rezonoval v tehdejších dámských magazínech. Ostatně byli to právě Irving Penn a Richard Avedon, fotografové amerických módních časopisů, kdo zachycovali róby Christiana Diora na nejslavnějších modelkách té doby a na velkolepých lokacích jako Versailles, Place de la Concorde nebo Trocadéro.
Christian Dior byl fascinován šlechtou na dvoře Ludvíka XVI., ale stejně tak i cestováním. Například v roce 1931 se vydal do Sovětského svazu. Není divu, že byl jedním z mála cizinců, kteří do země, kde Stalin za pár let spustí politické procesy, zavítali. I později si už jako věhlasný couturier uvědomoval důležitost cest – to však do cizích zemí přijížděl obklopen manekýnami coby ambasadorkami jeho stylu.
A v podobném duchu pokračovali i jeho nástupci: Yves Saint Laurent byl v roce 1959 prvním francouzským módním návrhářem, který předvedl svou show v Moskvě. Modelky byly foceny třeba na Rudém náměstí a v obchodním domě GUM. Nebetyčný rozdíl mezi luxusními kostýmy na slavných modelkách a ženami v šátcích a se síťovkami v rukou či muži v bekovkách chruščovovského Ruska působí dnes zarážejícím, až nepatřičným dojmem.
Dior po Diorovi
Yves Saint Laurent byl Diorovým favoritem a stal se jeho nástupcem. Sebral odvahu a jeho první kolekce Trapéze zbourala zásady Christiana Diora o ženě-květině díky širšímu střihu šatů, okvětní lístky náhle opadaly. Ale na odkaz zakladatele domu nezapomněl. Před přehlídkou se ozval hlas: „Pochopíte emoci, s níž dnes prezentujeme tuto kolekci. Ona i všechny další budou permanentní poctou muži, jenž založil tento dům.“ Mladý (teprve 21letý) Yves Saint Laurent byl pod silným tlakem (Washington Post dokonce napsal, že hazarduje se 17milionovou hodnotou domu), nicméně Trapéze s novou siluetou se stala okamžitým hitem.
Po dvou letech odešel Yves budovat svou vlastní značku a v roce 1961 představuje první kolekci pro Dior Marc Bohan, diskrétní muž, jenž pro francouzský módní dům pracoval nejdéle ze všech kreativních ředitelů, až do roku 1989. Na rozdíl od Yvese Saint Laurenta neměl v lásce provokaci a neměl ani cit pro excesy, zkrátka reprezentoval klid po bouři. Vyhýbal se jak výstřednostem na straně jedné, tak přílišné nostalgii na straně druhé, prostě volil zlatou střední cestu. I proto možná vydržel tak dlouho.
Jeho první kolekce Slim Look působila mladistvě. Vzbudila frenetický aplaus vévodkyně z Windsoru, jedné z nejstylovějších žen, a tím měl Marc Bohan a jeho kostýmky spolu s botami od Rogera Viviera vyhráno. Podle dobového tisku i ostatní hosté přehlídky byli nadšení a Bohanovi se dostalo přezdívky „Dior Třetí“.
Gianfranco Ferré působil jako kreativní ředitel u Diora do roku 1996 a jeho nástup vzbudil poměrně značnou kontroverzi. Může vůbec Ital vést ikonický francouzský módní dům? Navíc byl prvním, koho do funkce uvedl 40letý finančník Bernard Arnault, jenž koupil značku v roce 1984 a zachránil ji před bankrotem. Ferré byl prvním návrhářem, který už nepoznal osobně Christiana Diora. Ale vystudovaný architekt Ferré sdílel Diorovu lásku pro dobře konstruované šaty a do večerních rób vnesl nádech baroka. A kdyby po sobě nezanechal nic než kabelku Lady Dior, bylo by to víc než dost.
Zrození nové ženy. Před 70 lety vyšla hvězda Christiana Diora |
O Johnu Gallianovi již padlo několik zmínek výše. Byl to právě Galliano, kdo měl možnost ve velkém stylu oslavit padesátileté výročí módního domu. Kvůli němu se otevírala velká výstava v newyorském Metropolitním muzeu a na její vernisáž neboli Met Gala Galliano v roli nového kreativního ředitele navrhl modré prádlové šaty pro princeznu Dianu. Psal se rok 1996.
Extravagantní návrhář se nebál skandálů a ty také přišly. Největší kontroverze vzbudil svou kolekcí Matrix (haute couture podzim/zima 1999), kterou představil v Orangerie ve Versailles. Navzdory očekávání v ní nezazněly odkazy na Ludvíka XIV., ale Galliano poslal jako první na molo modelku v baretu coby městského válečníka. Celou kolekci koncipoval jako odkaz na nové tisíciletí, poctu budoucnosti. Podobný ohlas měla i kolekce Les Clochards (haute couture jaro/léto 2000), kterou vlivný server Womens Wear Daily charakterizoval jako jednu z nejkontroverznějších haute couture kolekcí módní historie. „Chtěl jsem módu postavit na hlavu,“ řekl Galliano o kolekci, která byla inspirována pařížskými bezdomovci a fotografiemi mentálně nemocných od Diane Arbus.
Po Gallianově dekonstrukci mýtů přichází v roce 2012 modernista Raf Simons, který svou první kolekcí vzdává hold Diorovu saku Bar, jež reinterpretuje a kombinuje s cigaretovými kalhotami. Nicméně po pár letech Simons odchází a zatím poslední kapitolu dějin domu Christian Dior začíná psát první žena mezi jeho kreativními řediteli a po Ferrém druhá Italka Maria Grazia Chiuri. A zatím – jak je vidět i z výstavy – se vypořádává s dlouhou minulostí po svém, jemně, s grácií a filozofickým podtextem.
