K nim patří i Vladimír Fultner (1887–1918) – nadaný architekt, který začal svou takřka raketovou kariéru jako jednadvacetiletý, dosáhl brzy úspěchu i respektu několika realizacemi a studiemi, ale slibnou dráhu úspěšného projektanta přervala předčasná smrt v zákopech první světové války. Jeho životu a dílu se věnuje knížka Hradecký architekt Vladimír Fultner. Ve spleti české moderny, kterou letos v nakladatelství Barrister&Principal vydal historik umění Marcel Pencák.
Neměl přitom lehkou práci, protože po projektantovi toho mnoho nezůstalo, a aby mohl autor rekonstruovat jeho krátký život a dílo, bylo třeba začít pracně sbírat jednotlivé střípky a skládat mozaiku jednoho lidského osudu. Nedostatek podkladů ale na druhé straně autorovi umožnil věnovat se více souvislostem, inspiračním zdrojům i zázemí zapomenutého projektanta. Čtenář se tak dozví řadu zajímavých údajů o tehdejší umělecké i společenské atmosféře v Hradci Králové i Praze.
Zklamání z nudných studií
Zdá se, že Fultner se v roce 1887 narodil pod šťastnou hvězdou v rodině vzdělaného právníka v Hradci Králové, městě, které na přelomu 19. a 20. století prožívalo bouřlivý rozvoj. Po zbourání městských hradeb se začalo promyšleně a kvalitně stavět. Zásluhu na tom měl osvícený primátor František Ulrich, který zval do Hradce renomované architekty, jako byli žáci profesora Otty Wagnera z vídeňské umělecké akademie Hubert Gessner, Ottokar Böhm a Jan Kotěra.
Velkorysá zadání i příležitost k prosazení nastupujícího secesního stylu a později moderny nadaného Fultnera fascinovaly. Odešel do Prahy a začal studovat na technice. Navázal kontakty s výtvarníky i architekty a snad i se samotným Kotěrou, poměry na škole ho však zklamaly – technika byla tehdy velmi konzervativním učilištěm, kde se kladl důraz zejména na dokonalé zvládnutí historických forem. Fultner nakonec studia nedokončil a vrátil se do rodného města.
Díky stykům vlivného strýce, podnikatele Antonína Hanuše, získal Fultner nejdřív řadu drobných zakázek (patřily k nim i návrhy na klavíry pro Petrofovu továrnu), již v 21 letech ale i první návrh domovního průčelí. To je mimochodem v tak mladém věku zcela neobvyklé. Zadavatelem byl sám Hanuš, který zakoupil tři starší domy na Svatojanském náměstí v historickém centru města. Ty v roce 1909 nahradil jediný dům dle Fultnerova návrhu ve stylu moderny, připomínající vídeňské práce Wagnerovy (podle mého názoru možná ještě více domy jeho žáků Wunibalda Deiningera nebo Emila Hoppeho).
Špalkův obchodní a obytný dům na Velkém náměstí měl před sto lety světlou fasádu z umělého kamene, dnes je prázdný
V podobném stylu byl pak i projekt Živnostenského domu v exponované poloze na Masarykově náměstí a dvě vily – Píšova a Charvátova – ve Střelecké ulici smotivy schodišťové věže, zjevně inspirované Kotěrovými stavbami té doby. Do této řady zapadá i úzký převýšený obchodní dům Václava Špalka na nároží Velkého náměstí a Klicperovy uličky.
Dnes nenápadně působící modernistická stavba vyvolala v době realizace vášně, angažoval se i Klub Za starou Prahu. Konzervativním kruhům se zdála stavba v kontextu historických domů nevhodná, ale nakonec ji prosadil sám primátor Ulrich. Výškově ostatně reagovala na protější souběžně stavěný bankovní palác (dnes galerie) Osvalda Polívky.
Geometrická secese i kubismus
Kromě pozdní geometrické secese a moderny si stihl mladý architekt vyzkoušet ještě jeden styl – byl jím architektonický kubismus, vynález jeho staršího kolegy Pavla Janáka. Fultner, který si získal hradeckými realizacemi renomé i v Praze, v letech 1912–1913 publikoval několik studií kubistických staveb v radikálních formách. Zúčastnil se – spolu se sochařem Ladislavem Kofránkem – i soutěže na Žižkův pomník na Vítkově, pojednaný rovněž v jehlancových formách (získali za něj třetí cenu).
Realizovány byly dva dosud neznámé kubistické náhrobky: rodiny Prášilovy v Praze a Koníčkovy v Kutné Hoře. Marcel Pencák ve své monografii dokládá, že Fultner byl i autorem secesně-kubistické vily rodiny Čerychovy v Jaroměři, připisované dosud Oldřichu Liskovi.
