Dublin je velmi příjemné město. Rozkládá se u ústí řeky Liffey v Dublinském zálivu při Irském moři a je trochu menší než Praha. Leží sice výrazně severněji, zimy jsou tu ale mírnější a jarní kvítka zahlédnete klidně o měsíc dřív než u nás. Ještě kdyby tak nebylo toho častého deště!
Nepřehlédnutelný je především most přes řeku Liffey v centru, pojmenovaný po jednom z mnoha slavných irských literátů Samuelu Beckettovi. V roce 2007 ho navrhl světoznámý španělský architekt Santiago Calatrava Valls (nar. 1951), který je právě projekty lanových mostů a lávek proslulý. V irské metropoli projektoval i o čtyři roky starší most Jamese Joyce, který trochu připomíná zmenšený nový Trojský most přes Vltavu v Praze.
Most harfa
V případě Beckettova mostu zvolil tvar, který evokuje jeden ze symbolů země -keltskou harfu. Bíle natřená ocelová konstrukce byla vytvořena v Nizozemsku a osazena v roce 2009. V témže roce začal most sloužit veřejnosti. Mostovka je dlouhá 120 metrů a pylon, na němž jsou zavěšena nosná lana, se pne do výšky 48 metrů.
Calatravovy stavby vycházejí z přírodních tvarů, před časem jsem na tomto místě psal o jeho nádraží v areálu Ground Zero na newyorském Manhattanu (Orientace LN, 28. 2. 2015), které připomíná kostru ještěra. Podobné mosty, jako je ten v Dublinu, navrhl také v Jeruzalémě, Seville a dalších městech. U nás je jeho stavbami inspirována třeba stanice metra Střížkov od architekta Patrika Kotase. Fanoušci kultovního dánskošvédského televizního seriálu Most zase znají Calatravův spirálovitý mrakodrap v Malmö.
Libeskindovo Borg Gáis Energy Theatre v dublinském přístavu působí sice trochu výstředně, svým měřítkem ale do tamní zástavby zapadá dobře. Červené stožáry na piazettě před vstupem připomínají rozkomíhané stěžně plachetnic.
Na severním břehu řeky, nedaleko od zmíněného mostu, je výraznou budovou Kongresové centrum (Convention Centre, CCD) od amerického veterána Kevina Roche (nar. 1922), jednoho z prvních nositelů prestižní Pritzkerovy ceny a autora newyorského mrakodrapu Fordovy nadace. Mohutnou stavbu, navrženou v roce 1998 na základě soutěže, tvoří kubus, do něhož je směrem k řece vetknuta prosklená válcová konstrukce. Dokončena byla ovšem až v roce 2010. Uvnitř se nacházejí kongresové sály, jednací místnosti a hotel. Na můj vkus je to však architektura dost bombastická.
Lépe do oblasti dublinských doků zapadá další nová dominanta irské metropole na protějším, jižním břehu řeky Liffey. Na mysli mám divadlo Borg Gáis Energy Theatre, které projektoval americký architekt Daniel Libeskind (nar. 1946). Čelný představitel dekonstruktivismu v tomto stylu navrhl například Židovské muzeum v Berlíně nebo nové věže World Trade Center v New Yorku, které ovšem dle jeho návrhu nakonec nebyly postaveny. Čtenáři si možná vybaví i kontroverzní návrh muzea Salvadora Dalího na úpatí Štefánikova mostu v Praze.
Libeskind je dnes jedním z nejžádanějších architektů, staví v Německu, USA, Kanadě, Itálii, Brazílii, Japonsku nebo třeba v rodném Polsku. Před časem (30. 5.) jsme si v Orientaci prohlédli jeho pavilon na Expu vMiláně. Také dublinská divadelní scéna pro dvě tisícovky návštěvníků je tvořena různě se prostupujícími šikmými plochami ze skla, oceli, betonu i dřeva. Je to vlastně taková obdoba dynamické architektury, jak ji známe z českého kubismu, byť ten přece jen působí trochu klidněji. Hezkým motivem jsou šikmé červené stožáry na náměstí před divadlem, které připomínají rozkomíhané stěžně plachetnic.
Pozdní inspirace
V centru Dublinu mne zaujaly i další stavby. Někdejší haly, postavené ve 20. letech 19. století jako skladiště vína a tabáku na břehu řeky, dnes známé jako CHQ Building, svým tvarem hodně připomínají právě zbourané železniční opravny v areálu bubenského nádraží v Praze. Irové je nezlikvidovali a vytvořili z nich příjemné prostředí s kavárnami a restauracemi. Historické konstrukce doplnili o hi-tech prvky - třeba skleněnou štítovou zeď. Celek působí skvěle a je smutné, že něco takového v Holešovicích už nikdy nevznikne...
Někdejší přístavní sklady tabáku a vína, přeměněné v restaurační pavilon a botanickou zahradu.
Pýchou irské metropole je také fotbalový stadion Aviva Stadium, který byl v letech 2007-2010 navržen týmem irských architektů ze studia Populous pro utkání ve fotbale a ragby. Konají se tam ale i koncerty, například Rogera Waterse, Madonny, Rihanny nebo AC/DC. Na tribuny se vejde 50 000 diváků. Sportovní stánek se nachází v jihovýchodní části města nedaleko moře a jeho tvar připomíná obrovskou, poněkud prohnutou pneumatiku. Povrch tvoří průhledné slunolamy, které vytvářejí na slunci nebo během večerní iluminace zajímavý světelný efekt. Nedaleko od stadionu je bývalý plynojem s železnou konstrukcí z počátku 20. století, do něhož byly vestavěny luxusní apartmány.
Je patrné, že Dublin se moderní architektury nebojí. Něco se povedlo více, něco méně, ale charakter města tím neutrpěl. Daří se i kultivace veřejných prostranství, zejména se to týká parků a Velkého kanálu, obklopeného zelení a s neuvěřitelně čistou vodou. Poměrně idylicky působí i soužití chodců, cyklistů a automobilů, pro něž je příznačná vzájemná ohleduplnost. S tou se ostatně setkáte na každém kroku. Optimismus je tu všudypřítomný, zejména poté, co se zemi po letech stagnace opět ekonomicky daří.
