Čtvrtek 1. října 2020svátek má Igor 15 °C oblačno Předplatné LN
Lidovky.cz > Relax > Design

Starý nábytek má smysl opravovat, můžete se na něj spolehnout, říká umělecký nábytkář

Umělecký nábytkář a restaurátor Roman Slaný (druhý zprava) z jihomoravských... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Umělecký nábytkář a restaurátor Roman Slaný (druhý zprava) z jihomoravských... | foto: FOTO ARCHIV ROMANA SLANÉHO

Vyrůstal v době, kdy bylo zvykem, že děti doma pomáhají. Internet ani počítačové hry nebyly, a tak pracovala s otcem v truhlářské dílně. Nakonec v ní Roman Slaný zůstal i v dospělosti a své znalosti a zkušenosti z oboru umělecký nábytkář a restaurátor předává v kurzech lidem, kteří si chtějí u tvůrčí práce odpočinout.

Vystudovaný nábytkář a restaurátor Roman Slaný stál během rozhovoru ve své dílně po kotníky v pilinách. Tráví v ní spoustu času a pod jeho rukama znovu ožívá starý nábytek nebo se nový rodí. Zkušenosti předává žákům ve škole, kde se předtím on sám vyučil. Ale také mnohem starším ročníkům v řezbářských kurzech. „Lidé si sem chodí manuální prací odpočinout a jsou rádi, že se něco naučí,“ říká Roman Slaný.

LN: Jak se jmenuje obor, který jste vystudoval a který vyučujete ve škole?
Říkám o sobě, že jsem umělecký nábytkář a restaurátor. Obor, který jsem vystudoval a učím na Střední škole stavebních řemesel v Brně-Bosonohách, se ale oficiálně jmenuje umělecko-řemeslné zpracování dřeva. Je to v podstatě to, co dřív byl truhlář nebo ještě lépe stolař. Po maturitě jsem pokračoval studiem na restaurátorské škole v Brně.

LN: Co vás k řemeslu přivedlo?
Dřevo mě zajímalo už od dětství, tak někdy od šesti let, kdy jsem začal tátovi pomáhat v dílně. On byl vyučený stavební truhlář. Vyrůstal jsem v době, kdy kluci jako já byli považováni za výrobní jednotku ve chvíli, kdy byli schopni uvézt kolečka nebo skládat desky. Jsem ještě z generace, kdy jsme jako děti doma pomáhali. Nebyl internet, počítač ani žádné videohry, to pro nás bylo něco kosmického. Takže já jsem strávil dětství frézováním palubek, odebíráním dřeva a skládáním fošen. Bylo to tedy pro mě něco velmi přirozeného, jenom jsem si třeba ještě v patnácti letech nedovedl představit, co ta práce pak konkrétně bude obnášet, aby si tím člověk vydělával peníze. No a vidíte, nakonec se dřevem pracuji sedmadvacet let.

LN: Věnoval se truhlařině u vás v rodině i někdo jiný než váš tatínek?
Ne, my jsme byli vždycky sedlácká rodina, která ale po válce kvůli komunistickému režimu přišla o celé hospodářství. Pradědečkovi zabavili, co mohli. A můj táta se tudíž vyučil stavebním truhlářem. Tedy dělal všechny ty dřevěné části, které jsou pevně spojené s domem, jako jsou schody, okna, parapety. Zatím já coby nábytkář dělám zase postele, stoly, židle.

LN: Pojďme být ještě konkrétnější v tom, co přesně děláte.
Já jsem si to vlastně dlouho nedovedl představit a ani ve škole jsem se to nějak nedozvěděl, co po nás lidé budou chtít. Takže hned po vyučení jsem si zařídil živnost a zaměřil jsem se na zakázky, které ostatní řemeslníci dělat nechtějí. Buď proto, že to byla špatně placená práce, nebo proto, že byla náročná či zdlouhavá.

LN: Co to třeba je?
Postupně jsem například začal opravovat okna a dveře na památkově chráněných budovách, podílel jsem se na restaurátorských pracích například při obnově Špilberka nebo Jurkovičovy vily. Kromě toho vyrábím designový nábytek a dělám klasickou práci ze dřeva, což je dneska čím dál větší vzácnost. Občas se mi stane, že někdo zavolá, že si koupil kubík dřeva, ale nemá ho kde ohoblovat, protože nenašel nikoho, kdo by měl hoblovačku. Mnoho truhlářů už dneska dělá jen z aglomerovaných materiálů, jako je třeba dřevotříska. Občas chce někdo vytvořit kopii nějaké sochy. Takže jsem dělal kopii barokní sochy svatého Jana Nepomuckého v životní velikosti pro naši farnost v Bílovicích.

Starý nábytek má smysl opravovat, můžete se na něj spolehnout

Starý nábytek má smysl opravovat, můžete se na něj spolehnout

LN: Má v době všech těch rádoby nábytkářských řetězců ještě cenu kupovat si opravdový nábytek ze dřeva? Je tam obří rozdíl v ceně. A má cenu si ty staré věci nechat opravovat?
Lidé si nutně musí uvědomit, že civilizace v té krátkodobé spotřebě recyklace nemůže fungovat donekonečna. Zdroje nejsou nevyčerpatelné a i těm obnovitelným to nějakou dobu trvá. Rozhodně má smysl vyrábět kvalitní věci a opravovat je, protože pak víte, že se na ně můžete spolehnout. A další věc je, že řada kousků nábytku, které se mi dostávají pod ruce, je v rodinách třeba i sto a více let. A právě to je také součást kontinuity rodin.

ROMAN SLANÝ

V roce 2006 absolvoval na Střední odborné škole nábytkářské v Rosicích v oboru uměleckořemeslné zpracování dřeva. V roce 2009 dokončil studium na Vyšší odborné škole restaurátorské v Brně restaurování nábytku a tomuto oboru se věnuje v soukromé praxi. Od roku 2010 také vyučuje na Střední škole stavebních řemesel v Brně-Bosonohách.

Před sedmi lety získal od Ministerstva kultury ČR povolení restaurovat kulturní památky. 

LN: Vidíte, a spousta lidí je nechce, považují to za staré harampádí...
Věci po babičce či prababičce jsou strašně důležité, protože to patří k našim kořenům, a pokud bychom o ně přišli, nezbude nám vůbec nic. Kdybych to řekl pozitivně, jsme vyspělá středoevropská země a lidé se už nasytili laciné nadprodukce. Naopak se chtějí čím dál více odlišovat kvalitou. Takže podle mě má velký význam řemeslo nejen dělat, ale také se ho nově i učit.

LN: Dají se opravovat také levné kusy nábytku?
Bohužel v devadesáti procentech případů tento nábytek, vyrobený na krátkodobou spotřebu, opravit nejde. Použité materiály často prostě opravit není možné, řada jiných věcí se sice opravit dá, ale stejně pak nefungují, jak byste chtěli. Naproti tomu sto padesát let stará komoda je po renovaci jako nová. A hlavně je funkční a můžete ji používat dalších sto let.

LN: Jsou nějaké věci, které vás baví, nebo naopak něco, co neděláte rád?
Nejhorší je srážka s blbcem, to mě nebaví. Ale pokud jde o truhlařinu, dělám všechno rád.

LN: Kromě klasických věcí jste dělal také jeden poměrně zvláštní projekt – vytvoření několika kusů tradičních moravských klátů, tedy historických včelích úlů. Jak jste se k tomu dostal?
Na učilišti v Brně-Bosonohách jsme chtěli naše žáky učit tradiční lidové techniky, jako je řezbářství, výroba šindelů, opracování surové kulatiny ručními nástroji. Aby si to mohli vyzkoušet, vznikl tenhle projekt jako doplněk ke studiu. Zjistili jsme totiž, že v posledních letech práce s těmito tradičními nástroji, jako jsou sekery, teslice či pořízy, vymizela.

LN: Co obnáší výroba klátu?
Udělat klát není snadné. Nejprve jsme museli zjistit, jak historický včelí úl vlastně vypadá. Naštěstí se některé dochovaly ve skanzenech, tam jsme čerpali. Každý klát se odvíjí podle kusu kmene, který máte k dispozici. Náročné je to především proto, že je to ruční práce, která bolí. Máte puchýře, bolavá záda, bolí vás ruce, je to fyzicky velmi náročné. A k tomu samozřejmě musíte zvládnout to klasické nářadí a nástroje.

LN: Kromě toho, že vyučujete ve škole děti, nebo řekněme žáky, učíte i ročníky, které jsou výrazně starší než vy. Už sedm let vedete řezbářské kurzy. Jak vás to napadlo?
Jednou v pátek ráno se za mnou v dílně v Řícmanicích zastavil pán, který chtěl zrestaurovat židli, ale ne jako zakázku. Pán si ji chtěl opravit sám, pro manželku. Takže jsem mu poradil, jak na to, a dal mu nějaký materiál. A nevím, jak se to povedlo, ale ten den se u mě takto zastavili tři lidé, úplně náhodou. Vždy jsem poradil, pomohl, ale nic jsem za ten den nevydělal. Tak jsem si vymyslel tyhle kurzy, o které je čím dál větší zájem. Hlásí se víc lidí, než jsem vůbec schopen uspokojit.

LN: Kolik účastníků těmi kurzy projde a co je to vlastně za lidi? Jsou to třeba lidé z oboru, kteří se chtějí zdokonalit?
Ročně uspořádám tak devět až deset třídenních řezbářských kurzů. Do toho nějaké kurzy ostření nástrojů, dílnou mi ročně projde tak kolem stovky lidí. Řada z nich se vrací. Dokonce mám jednoho pána, který měl teď jít na svůj dvacátý řezbářský kurz. Jedna skupina chodí pravidelně dvakrát do roka vyrobit si něco ze dřeva. Jsou to lidé nejrůznějších profesí – lékaři, policisté, advokáti, ajťáci, vysokoškolsky vzdělaní lidé. Ti všichni si vlastně chodí do dílny odpočinout.

LN: S čím nejčastěji přicházejí lidé do kurzu, jaká je jejich „diagnóza“?
Klasicky jsou to většinou chlapi kolem padesáti let. Jsou unavení z kancelářské práce, která není moc tvůrčí. Hodně z nich směřuje k syndromu vyhoření, většina hledá možnost zpomalit, vyrobit nějaký hmatatelný výsledek. Každý ale chce trochu něco jiného. A právě to je na dřevu to krásné. Tento materiál vám dovolí udělat úplně cokoliv, takže každý si tvoří to svoje unikátní dílo. A lidé přicházejí pro konkrétní znalosti, jak ostřit nástroje, jak vybrat materiál, jak s ním pracovat. Důležité také je, že na těch kurzech se sejde stejná krevní skupina lidí.

Sv. Jan Nepomucký

Sv. Jan Nepomucký

LN: Čím to je?
Dřevo je materiál, který nějak přitahuje příjemné lidi. Když už se přihlásí do kurzu, jdou tam rádi, chtějí se něco naučit. A je pro mě naprosto úžasné, že zpravidla jsou účastníci starší než já. Většinou ve věku mých rodičů, nebo je jim dokonce i víc. Přesto mě poslouchají a berou jako odborníka. Toho si moc vážím!

LN: Hezky se to poslouchá. Přesto, přemýšlel jste někdy o tom, že byste práce nechal? Nebo vás to nikdy nenapadlo?
Ano, přemýšlel. První půlrok poté, co jsem se stal živnostníkem. Byl jsem přesvědčený, že to dlouho nevydržím. Ale to nebylo kvůli řemeslu samotnému, ale kvůli té byrokracii kolem.

LN: Přál byste si, aby ve vaší práci pokračovaly i vaše děti?
Jsou ještě malé, takže nevím. Dílna je pro ně součástí jejich života a já se moc těším, až budu pořádat kurzy pro tatínky s dětmi. Ale nikdy nevíte, jak to dopadne. Můžete si nakrásně malovat, jak předáte řemeslo potomkům, ale nutit je do toho nemůžete. Takže mám krizový plán, kdyby moje děti nechtěly tu dílnu převzít. Předám ji nejlepšímu ze svých kurzistů.

Nebezpečná místa Česka: pražské hlavní nádraží. Třicet let zde vládne podsvětí

Hlavní nádraží v Praze | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Reportéři MF DNES mapují místa, která podle statistik nejsou výjimečně nebezpečná. Ve skutečnosti jde o no-go zóny,...

Felák, flexit nebo chillovat. Slovník dnešní mládeže uvádí rodiče do rozpaků

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Ač to možná ani netušíte, nejspíš i kolem vás denně chodí shiperky, které flexí s teniskami nebo iPhonem, díky čemuž...

Už nebudu kandidovat, odejdu z politiky, říká exministr Adam Vojtěch

Bývalý ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (ANO) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jsem odolný, ale už toho bylo hodně, vysvětluje svůj odchod exministr. Babiš ho podle něj trochu čekal. V rozhovoru pro...

Charitativní akce: Praním prádla svých ratolestí pomůžete maminkám v azylových domech
Charitativní akce: Praním prádla svých ratolestí pomůžete maminkám v azylových domech

Do 30. 9. 2020 z každého zakoupeného produktu Lovela Baby půjdou 3 Kč na pomoc azylových domů Armády spásy.