Paříž se probouzí a tradiční knihkupectví Galignani na Rue de Rivoli otevírá své dveře. Na stojan plný magazínů v něm při brouzdání mezi regály nenatrefíte, ale jeden časopis se tu přece jen skrývá. Je vystavený mezi knihami, jako by se vymykal všem kategoriím. A taky že ano.
Stylový sešit malého formátu je výsledkem spolupráce mezi nakladatelstvím Penguin Books a módním magazínem Fantastic Man. Poprvé vyšel v roce 2014 a na jeho obálkách se od té doby vystřídaly osobnosti jako Ethan Hawke, Kristin Scott Thomas, Owen Wilson, Sarah Jessica Parker nebo Diane von Furstenberg. Aktuální, devatenáctá a poslední, patří Tildě Swinton.
Stačí do časopisu krátce nahlédnout, abyste zjistili, že nedržíte sbírku tipů na to, co právě teď číst, ale chytře koncipovanou oslavu četby. Na druhé straně města má tou dobou Seb Emina den v plném proudu. Jeho pozice šéfredaktora půlročníku The Happy Reader nikdy nebyla na plný úvazek.
Nyní, kdy už je na stáncích poslední vydání, čas a pozornost věnuje ostatním projektům, především pak dvěma, oběma překvapivě audio. Představí je během října. Prvním naváže na svou radiostanici Global Breakfast Radio, kterou utvářejí jiné stanice z celého světa. Ty se každých deset minut mění, aby posluchače přenesly tam, kde zrovna vychází slunce.
Zatímco spolu hovoříme, vysílá z Azorů. Sebův nový projekt ponese název Five Radio Stations, a co bude vysílat, určí umělci, kteří coby hosté v rámci stanice vytvoří na čas stanici vlastní. Jediné zadání: smýšlet o rádiu jako o médiu budoucnosti spíš než minulosti, jak je někdy mylně označované.
Druhý z projektů vytváří pro WePresent, redakční platformu WeTransfer, společnosti poskytující přenos dat. V tomto případě budou umělci vzpomínat na místa, která v jejich životech sehrála důležitou roli. Při poslechu vám tak dají cestovat na poštu na Antarktidě, smetiště v Austrálii, lavičku benátského parku nebo třeba ke kuchyňskému stolu amišské rodiny ze středozápadě USA.
Možná to ale tak překvapivé není, že si Seb našel znovu cestu k audiu, uvažuje, když spolu hovoříme. Stejně jako literatura i rádio přece vytváří komunitu, neviditelnou síť diváků. Tedy něco, o co při práci na časopisu The Happy Reader vždy usiloval.
Magazín The Happy Reader vyšel poprvé v roce 2014 a od té doby ještě osmnáctkrát. Na jeho obálkách se střídaly slavné osobnosti, které ve velkém rozhovoru hovořily o svých čtenářských návycích.
Stihl jste se dnes nasnídat?
Ano. Mám tříletou dceru, která nás budí, kdy se jí zachce, obvykle kolem půl šesté, ale dnes spala až do půl osmé, což je úžasné!
Velká část knih, které vlastníte, pojednává právě o snídani. Čím to?
Je to tematika, se kterou jsem se už rozloučil, ale snídaní pro mě coby editora vše začalo. Kdysi, ještě za zlaté éry blogování, jsem hledal způsob, jak dostat své psaní do světa. Žil jsem tehdy v Londýně a všiml jsem si, že snídaně všechny zajímá, ale nikdo o ní nepíše. A tak jsem založil blog nazvaný The London Review of Breakfasts.
Velice záhy začali přispívat i další lidé a já se stal jejich editorem, měl jsem síť autorů, z nichž někteří se později stali skvělými spisovateli. Blogu se dostávalo čím dál větší pozornosti, psali o něm v novinách, mluvili v rádiu… Vtip spočíval v tom, že jsme ke snídani přistupovali se stejnou vážností, s jakou se přistupuje třeba k akademickým textům.
To mi vyneslo smlouvu na knihu The Breakfast Bible a já se náhle stal světovým mluvčím pro snídaně. Média po mně neustále chtěla komentář a mně docházelo, že je to sice zábava, ale že vlastně nechci být celý život jenom „ten snídaňový týpek“.
Penguin Books a Fantastic Man vás musely oslovit krátce nato. Souviselo to?
Rozhodně, bylo to přesně před deseti lety. Jop van Bennekom, zakladatel a kreativní ředitel Fantastic Mana, a tedy i The Gentlewoman, mě kontaktoval s tím, že fotí story o snídaních z celého světa – a jestli bych ji nechtěl otextovat. Sešel jsem se tedy s Penny Martin, šéfredaktorkou The Gentlewoman, a dohodli jsme se na spolupráci.
Líbilo se jim, co jsem pro ně napsal. Byl bych ochotný psát i o jiných tématech, než je snídaně? Ano, prosím, to by bylo super! (směje se) Po čase přišli s tím, že je z Penguin Books oslovili s novým projektem, a jestli bych neměl zájem stát se šéfredaktorem. To byl pro mě splněný sen.
Jaká byla počáteční myšlenka?
Nabídka přišla od Penguin Classics, kteří mají nejúžasnější literaturu, co byla kdy napsaná, ale měli dojem – ať už oprávněný, či ne –, že působí trochu akademicky. Chtěli oslovit nový okruh čtenářů, připomenout, že jejich knihy jsou pro každého. A Fantastic Man byl jedním z nejvíce vzrušujících magazínů.
Myšlenka byla tedy vcelku prostá: Jak může vypadat nový druh literárního magazínu, který nebudí dojem, že v něm spisovatelé píší o psaní pro ostatní spisovatele, ale otevřenějším, štědřejším způsobem se zaměřuje na běžné čtenáře? Spousta lidí přece ráda čte knihy, ale mnozí mají pocit, že nejsou kvalifikovaní na to, aby o tom mluvili nebo si o tom četli.
Předpokládám, že i proto bylo tak důležité, jak časopis vypadal.
Vizuální stránka byla od samého začátku stěžejní, byla nedílnou součástí projektu. Nechtěli jsme jen hledat způsoby, jak články ilustrovat. Také struktura magazínu proto byla prostá, rozdělili jsme ho do dvou částí, každá měla vlastní obálku. Na té hlavní byla celebrita nebo významná kulturní osobnost, která byla zároveň dychtivým čtenářem, a ta pak v poměrně dlouhém rozhovoru vyprávěla o svých čtenářských návycích.
Coby šéfredaktor The Happy Reader, na kterém nakladatelství Penguin Books spolupracovalo s módním magazínem Fantastic Man, připomínal Seb Emina čtenářům, díky čemu jsou literární klasiky tak slavné a stále relevantní.
Některá jména byla dost překvapivá…
Element překvapení dělá časopis vždy zajímavým. Nad tím, koho mít na obálce, jsme vedli dlouhé diskuse. Vždy jsme chtěli mít někoho, u koho byste možná neočekával, že bude velkým čtenářem. Zpravidla to byly osobnosti, které byly zároveň šťastné, že mohou o své vášni hovořit, protože to po nich dosud nikdo nechtěl. Třeba herec Owen Wilson nedal téměř žádný rozhovor řadu let, ale nám řekl ano, naše nabídka ho nadchla.
O čem byla druhá půlka časopisu?
Ta patřila knize sezony, pokaždé šlo o titul od Penguin Classics. Bylo to, jako by dílo ožilo a stalo se hostujícím šéfredaktorem vydání. Nepsali jsme o něm kriticky, spíš jsme poukazovali na téma nebo fenomén, o kterém pojednává. Jednou jsme vyzkoušeli i vinnou koupel v Bordeaux, protože o ní v jedné knize padla zmínka.
Jaký to mělo na čtenáře efekt?
Vytvořilo to jakýsi knižní klub. V každém vydání jsme prozradili, co bude další knihou sezony, takže pokud jste chtěli, mohli jste si ji přečíst dopředu a pak se nad ní s námi zamýšlet. Postupem času jsem The Happy Reader také začal nazývat post-internetovým literárním časopisem.
Co jste tím myslel?
Že při jeho vytváření bereme ohled na potíže s udržením pozornosti, kterými dnes všichni trpíme. Mohl jste si ho celý přečíst za dvě a půl hodiny, ale zároveň byl dost malý a lehký na to, abyste ho nosil s sebou a četl ho postupně.
Jaké to bylo, vybírat knihu sezony?
Bylo neskutečně zajímavé procházet archivy Penguin Classics. Tolik z nás má knihy, o kterých jsme slyšeli nebo o nich máme vágní povědomí, ale pokud budeme upřímní, nikdy jsme je skutečně nečetli. Při jejich čtení vám pak dochází, proč jsou tak slavné. Je to transformativní zážitek.
Změnily se za těch devět let nějak vaše vlastní čtenářské návyky?
Občas při čtení v knize hledám něco – použiji slovo, které neexistuje – „časopisovatelného“. Něco, co si mohu vzít a proměnit to v článek nebo se tím inspirovat. Do prvního vydání jsme třeba vybrali Ženu v bílém od Wilkieho Collinse, a když se na dílo podíváte perspektivou magazínu Fantastic Man, nemůže vám uniknout módní reference.
Ve skutečnosti v knize samozřejmě nejde o outfit, ale symbol něčeho přízračného, znepokojivého. Přesto jsme na jeho základě nafotili módní story. A díky tomu, že jsem byl ponořený do přemýšlení o četbě a neustále jsem o ní četl a sem tam o ní také vedl rozhovory, jsem natrefil na zajímavé metody, které jsem vždy rád vyzkoušel.
Například?
Když jsme měli v roce 2016 na obálce Hanse Ulricha Obrista, slavného kurátora umění, vyprávěl v rozhovoru o tom, že si každé ráno po probuzení patnáct minut čte Édouarda Glissanta. Těsně než číslo vyšlo, jsem s ním měl vést na pódiu rozhovor – a rozhodl jsem se, že to vyzkouším také: vstanu a čtvrt hodiny si budu číst karibského filozofa. Tehdy jsem neměl dítě, takže mi v tom nic nebránilo.
Byla to četba tak hutná, tak náročná. Patnáct minut mi trvalo přečíst jedinou větu! Nemohl jsem uvěřit, že to Obrist opravdu dělá. A tak jsem se ho na to zeptal. Dokonce i v den, kdy byly oznámeny výsledky referenda o brexitu a většina z nás na Twitteru padala do spirály špatných zpráv, si sedl a patnáct minut četl Glissanta? Samozřejmě, odpověděl. Nechápal, proč se na něco takového vůbec ptám.
Zkoušel jste to i s jinými knihami?
Ano, představa časovaného čtení mě fascinovala, dokonce jsem si kvůli tomu koupil stopky – a občas si tak čtu i dnes. Mám hromádku šesti sedmi knížek, které si ráno pročítám, každou pět minut. Sice to působí jako nic, ale jakmile stopky běží, veškeré nutkání kontrolovat telefon je pryč. Skvělý způsob, jak začít den, vystavíte se tím spoustě nových myšlenek.
Také je to jako speed dating s knihami – rychle zjistíte, kterou si dát stranou, protože ji chcete přečíst celou. A potom, když čtete Wittgensteina pět minut, je to pořád víc, než kdybyste ho nečetli vůbec. Tím chci říct, že se tak alespoň povrchně seznámíte s dílem řady autorů.
Není to stresující, měřit si čas na čtení?
Ty stopky netikají! (směje se) Lidé si měří čas při meditaci a nepřijde jim to stresující, vlastně naopak. Čtení je čím dál víc jako meditace. Což je šíleně smutné takhle přiznat, ale obávám se, že to tak je. Nedávno jsem zahlédl reklamu, na které stálo, že číst znamená vzdorovat. To mi připadá zajímavé.
Četba je vzdor vůči sociálním médiím, která neustále upravují svůj obsah podle algoritmů, aby nám podávala jen to, co podle nich chceme vidět. Jejich konzumace nás nechává prázdné, alespoň já to tak mám. Vždy si pak připadám, jako bych celou dobu jedl medvídky Haribo. Čtení knihy mi naopak připadá výživné. Kniha se nikdy nezmění, nesnaží se nám za každou cenu zalíbit. Když si ji přečteme, jsme to my, kdo se změní. To je velmi hodnotné.
Proč jste jako knihu sezony pro poslední vydání vybral Odysseu?
Když jsem ji znovu četl, překvapilo mě, že jsem napoprvé nesprávně pochopil sirény–bytosti, které zpívají tak krásně, že vás přivábí na svůj ostrov, kde ztroskotáte, a už se nikdy nedostanete zpět. Myslel jsem si, že se Odysseus nechává přivázat, aby mohl jejich zpěv z bezpečí poslouchat, ale tak to nebylo. Jde o to, o čem zpívají. O informaci, kterou potřebuje, aby mu předaly, aniž by ho zmanipulovaly. Přijde mi úžasné, že je metafora v jednom z nejstarších příběhů, co máme, stále tak relevantní.
Druhá polovina každého vydání fungovala jako čtenářský klub. Zpracovávala dané dílo z nabídky Penguin Classics od Paní Dallowayové přes Frankensteina až po Odysseu, kterou se magazín se čtenáři rozloučil.
Jaký je vlastně důvod toho, že The Happy Reader končí?
Od začátku jsme věděli, že nutně nemusí být projektem, který tu bude navždy. Není to tak, že by se časopisu nedařilo, naopak, každým rokem měl čím dál lepší ohlas. Jenže Penguin Books nejsou vydavatelé, ale knižní nakladatelství a nemohu hovořit za ně, ale myslím, že se rozhodli věnovat pozornost hlavně své primární náplni.
Posledních deset let se hodně mluví o tom, jestli je tisk mrtvý. Jak to vidíte vy?
Když v roce 2013 Dave Eggers vydal knihu Kruh, hodně lidí tím naštval. Jak si někdo dovoluje kritizovat sociální média? Tehdy se na ně nahlíželo jako na něco, co nás jako společnost posune vpřed, budila v nás utopistickou představu zítřka. Vzpomínám si, jak jsem už tehdy hájil tisk a nejednou to vedlo k rozohněné debatě.
Připadal jsem si jako lidé, kteří i po rozšíření automobilů dál zarputile jezdili na koních, ale byl jsem neúprosný. Někdy slyším, jak se knihy přirovnávají k vinylům, to mě přivádí k šílenství. A to mám vinyly rád! Jenže je to retro formát, kdežto kniha je stále velmi, velmi efektivní technologie. Nepotřebujete žádný přístroj, abyste ji mohli číst, a nehrozí vám s ní, že si ji vezmete na pláž a tam vám dojdou baterky. Jsem přesvědčený, že tisk mrtvý není. Zkrátka proto, že ho zatím nic tak docela nedokázalo překonat.
Do jisté míry sociální sítě ovlivňují, co čteme. Už jen to, že si knihy fotíme a nahráváme si je na Instagram.
To mi připadá skvělé. Tisk si tak hledá další způsoby, jak oslovovat lidi. Často vidím na Instagramu, že si někdo vyfotil otevřený The Happy Reader v krásné kompozici třeba s porcelánovým šálkem a Cizincem od Alberta Camuse. Opravdu mi to přijde úžasné. Znamená to totiž, že se mu něco líbilo natolik, že to chtěl sdílet.
Řada knihkupectví má dnes také vystavené komínky knih označené „znáte z TikToku“.
Do TikToku jsem nepronikl, částečně proto, že se bojím, že by byl dalším zabijákem času. Můj známý, který prodává knihy, mi nicméně potvrdil, že kdykoliv se titul zmíní na správném účtu, okamžitě se do knihkupectví navalí zástupy lidí a ptají se po něm. Jednou jsem četl žebříček TOP 10 knih podle TikToku a musím přiznat, že jsem o jediné z nich nikdy neslyšel. Musí to teď působit, že jsem úplně mimo, ale byla to naprosto jiná, pro mě cizí sféra četby. Spousta literatury pro mládež a subžánrů. Podle mě je skvělé, že se tohle děje. Není potřeba, abychom tomu všichni rozuměli.
Dosah sociálních sítí je neuvěřitelný. V pražské Městské knihovně je vystavené umělecké dílo, které vyvolává iluzi nekonečného sloupu knih. Dřív se u něj zastavil málokdo, dnes se na něj údajně díky TikToku stojí několikametrové fronty až na ulici.
Myslíte Idiom od Mateje Kréna?
Ano! Vy ho znáte?
Krátce jsem se o něm zmiňoval v The Happy Reader, myslím, že to bylo vydání s Mosesem Sumneyem na obálce. (směje se) Mám radost, že mi za těch devět let nic neuniklo!
Je podle vás v pořádku soudit knihu podle obalu?
Ne. A přesto to děláme. Pokud jsme o knize dříve neslyšeli, její obálka nám toho samozřejmě spoustu prozradí. Vezměte si knihu, kterou vidíte v knihkupectví na letišti – první, čeho si všimnete, je jméno autora, velké a zlatě vyražené. Ihned vám dojde, že je to nejspíš kniha, kterou přečtete na jeden nádech během letu. Takže bychom ji vlastně podle obálky možná soudit měli.
Je pravda, že jsem si jednou koupil Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda s tou nejpříšernější obálkou. Stál libru – jako bych dostal slevu za to, že jsem ochotný sestou obálkou smířit. Byla tak nechutná, že jsem knihu nemohl ani dočíst, přitom je to klasika! (zamýšlí se) Ale ne, finální úsudek musí být vždy založený na tom, že jsme si knihu přečetli.
