Cestou do Chuchelny u Semil nás zastihl první letošní sníh. Sněhem poprášené kopce a staré dřevěné chalupy oznamovaly, že Vánoce jsou za dveřmi. Když jsme zaparkovali u malé továrničky Kovap na výrobu plechových hraček a nakoukli pod šikovné ruce místních výrobců, ocitli jsme se najednou v Ježíškově dílně. Dlouhé řady malých traktorů s valníky, slunéček sedmitečných a autobusů na klíček už čekaly na zabalení a poslání pod stromek, kde je objeví rozzářené dětské oči.
Výroba plechových hraček má tady v Podkrkonoší historii dlouhou několik desítek let. Původně vznikla hned po druhé světové válce, když si Eduard Sedlák, konstruktér letadel z pražských Letňan, zažádal o vystavení živnostenského listu. V podnikatelském záměru ho podpořil bratr, povoláním drogista, který ovládal míchání barev. Rodinný podnik na výrobu plechových hraček tak měl ideální základy. Bratři si pořídili tiskařský stroj a spolu s pěti zaměstnanci začali v Semilech tisknout první plechové pláty, z nichž pak ohýbáním vznikaly důmyslné hračky. První výrobek byl malý parní válec, který s určitými změnami prodávají v Kovapu dodnes.
Pistolka pro hospodyně
S příchodem komunistického režimu se ale bratři Sedlákovi dostali do podnikatelských potíží. V socialistickém Československu byl problém sehnat potřebné výrobní díly i materiál. Rodinný podnik se tak musel stát součástí družstva Svet Liberec, pod nímž se bratři mohli nadále věnovat výrobě plechových hraček pro nejmenší. Kromě parního válce patřil k jejich nejprodávanějším výrobkům i jakýsi plechový kominíček, který se ale do dnešních dní nedochoval. Dobovým bestsellerem se ovšem stala takzvaná jiskřící pistolka.
„Začala mít ohromný odbyt,“ vypráví současný výrobní ředitel Kovapu Lubomír Hošek, zatímco drží v ruce tenkou plechovou hračku, která vypadá jako skutečná miniaturní zbraň. V době své největší slávy stála asi pět korun a balila se do obyčejného papírového pytlíku. „Její úspěch tkvěl v tom, že si ji kupovaly ženy do domácnosti a zapalovaly s ní plynové sporáky,“ vysvětluje pan Hošek, který historku doplní zmáčknutím spouště – a ozve se hlasité zacvaknutí doprovázené drobnou jiskrou.
K výrobě dalších populárních hraček z plechových plátů se začalo schylovat, když zakladatel výroby Eduard Sedlák zaměstnal konstruktéra Františka Zemana. Spolu s ním během 50. let vyvinul model plechového traktůrku na klíček. Při sestavení strojku si navíc lehce pomohli, když se nechali inspirovat zpátečkou, kterou tehdy používala i jejich německá konkurence, firma Schuco, pro své čtyřrychlostní autíčko. První traktůrek z Chuchelny u Semil, který se mezi dětskými zákazníky stal naprostým trhákem – a je jím dodnes –, se začal prodávat v roce 1956.
Původně byl vyroben v několika různých barvách, reakce od obchodníků ale mluvily jasně – děti nejvíc milují ty červené. Výroba traktůrku je i v 21. století jednou z nejnáročnějších. Na takový natahovací traktor, který firma Kovap vyrábí ve zhruba 18 různých modelech, je na karoserii a spodek zapotřebí až 52 nástrojů, na samotný strojek až 78 nástrojů. A pokud bychom se rozhodli spočítat, kolik na oblíbeném traktůrku provedou místní zaměstnanci výrobních operací, dobrali bychom se čísla 190.
Aby klukovi nebylo smutno
V 60. letech přešla výroba plechových hraček pod Kovodružstvo Náchod. Eduard Sedlák v něm pracoval až do roku 1967. Před odchodem do důchodu vytvořil svou poslední úspěšnou hračku – kluka na tříkolce. Postavička s oranžovými kraťasy a kulichem s bambulí, která po natažení klíčkem šlape, a dokonce kýve hlavou, dělá radost i dnešním dětem. Ostatně v Kovapu plánují ke klukovi vyrobit i slečnu na tříkolce, prý aby mu nebylo smutno.
Později se Kovodružstvo Náchod ujalo výroby dalšího plechového hitu, slunéčka sedmitečného. Původně vzniklo v závodě Chirana, který se soustředil hlavně na výrobu rentgenů. Po přesunu slunéčka do Chuchelny už byla produkce plechových hraček tak velká, že se musela rozrůst i do dalších závodů na Náchodsku a v Orlických horách.
Nad hvězdami dětských pokojíčků se ale začala stahovat mračna. Na konci sedmdesátých let bylo totiž rozhodnuto, že drahý kov by měl ustoupit levnějšímu plastu. Zatímco výrobní cena oblíbeného traktůrku tehdy dosahovala 70 korun, výrobce musel maloobchodní cenu držet na 50 korunách. A stát výrobci ztrátu doplácel. S produkcí plechových hraček se pomalu končilo. Závod začal vyrábět plastové vrtulníky, letadlo Turbolet nebo dětský diaprojektor Kino 85. Tehdy se zastavily výrobní linky produkující plechové parní válce, brzy mělo dojít i na zastavení výroby plechového slunéčka a kapotáž oblíbeného traktůrku se měla po roce 1989 dočkat plastového předělání.
Plechové hračky z Podkrkonoší zachránila sametová revoluce. Na začátku 90. let se totiž do Československa dostaly mnohem levnější plastové hračky ze Západu, jejichž ceně nemohl český výrobce konkurovat. Vše zachránila objednávka německé firmy Schuco, která si u Kovapu zadala výrobu několika plechových hraček. Do roku 1997 se tak výroba z plastu zcela zastavila a od té doby jsou hračky v Chuchelně u Semil vyráběny zase pouze z plechu.
Firma Kovap, která dnes spadá pod společnost Sages Consulting, bojuje jen se snižováním sériovosti svých hraček. Zatímco v dobách největší slávy se vyrábělo i 146 tisíc slunéček ročně, letos je to jen 12 tisíc kusů. Oblíbených traktůrků výrobce kdysi vytvořil i 55 tisíc za rok, nyní je to asi osm tisíc.
Plechovým hračkám dnes konkurují mobilní telefony a hry s obrázky postaviček z populárních kreslených filmů. Navíc cena takových natahovacích hraček (673 až 1258 korun za různé modely traktůrku, 457 korun za kluka na tříkolce) není pro některé zákazníky nízká. „Někdo se občas diví, že jsou naše hračky dosti drahé. Tak si představte, že tohle je kabinka na valník Volkswagen. Je ještě nedokončená. Teď se na ní dělá jeden boční prolis, bude potřebovat ještě horní, přední… Celkem to dělá 14 výrobních operací, než je kabina hotová,“ popisuje Lubomír Hošek. „Pak se ještě barví. Zatímco když budete dělat plastovou hračku, vznikne vám ve formě celé nabarvené autíčko,“ dodává, zatímco vedle stojící zaměstnankyně v rukou otáčí kabinu malého autíčka. Nakonec dostane nátěr v zářivě modré barvě i valník.
Hračka několika generací
Přesto jde o investici, s níž může prožít dětství i několik generací. V Kovapu nejsou dopisy od zákazníků, kteří našli na půdě plně funkční plechový traktůrek po dědečkovi, nic neobvyklého. Jedinou nevýhodou je, že staré hračky nemají natahovací klíčky. I na to jsou ale v Kovapu připraveni a náhradní klíček prodávají za 19 korun i samostatně.
Všechny modely z Chuchelny u Semil je možné koupit na e-shopu firmy Kovap či v menších hračkářstvích. Většina výroby sice míří za českými dětmi a sběrateli, 40 procent hraček ale nachází domov v Japonsku, Německu, Rusku nebo Kanadě. V místní továrně vše vyrábí asi 20 zaměstnanců, kterým šéfuje právě Lubomír Hošek. V 70. letech tu začínal jako seřizovač soustružnických automatů a přes mistra v lisovně a vedoucího výroby se vypracoval až na pozici výrobního ředitele.
Právě on nás továrnou na plechové hračky provází a odkrývá nám, jak se vyrábí oblíbený traktůrek či slunéčko. Základem všech hraček je potištěný plech, který se tiskne v Novém Hrádku. V Semilech plech zpracovávají v lisovně, děrují ho, ohýbají a montují do hotových hraček. Kromě plechové kapotáže jsou pro hračky z Kovapu typické natahovací pérové strojky. Vyrábějí se tu celé – od malých ozubených koleček přes západky až po opěrné osičky. Stejný strojek najdou zvědavci ve slunéčku nebo v natahovacím autobuse, pro traktůrek je ale zapotřebí trochu jiný systém.
Vytažené slunéčko
Zatímco dole v lisovně vidíme traktor jen jako natištěný rozplácnutý obrázek, který se vystřihne, ohne a pomocí přidaných plechových paciček zajistí, v horní dílně už paní Jitka montuje hotový model. Kapotu modrého traktůrku opatří parabolkami, výfukem, blatníkem a sedadlem. Při tvarování si občas vypomůže kladívkem a takto za den vyrobí asi 80 kousků. Ještě nasadí volant, kola – a bude moci hračku vyrovnat do řady před sebe. V deset hodin dopoledne už jich má na stole pěknou řádku.
Ve vedlejší dílně zase tlučou kladívka nad montáží populárních slunéček. „Jejich maska je vytažená z plechu, takže aby byly puntíky správně rozmístěny, jsou v rovině na plechové tabuli natištěny trošku jinak. S vytažením plechu se totiž natáhnou,“ vysvětluje Lubomír Hošek. „A když se připravovala do výroby Tatra 87, nejdřív se natiskl plech s milimetrovou sítí a podle toho, jak se pak vytáhla, se udělal i výsledný výtvarný návrh. Jinak by bylo autíčko zdeformované.“
Podobný tvar jako slunéčko a Tatra 87 má mandelinka bramborová. Spolu s dalšími plechovými hračkami teď v Chuchelně u Semil čeká, vybavena kolečky, tykadly i klíčkem, na odvoz do hračkářství – a z nich rovnou pod vánoční stromky.
