Se Semjonem Byčkovem jsme se sešli v Rudolfinu, přede mnou dával rozhovor televizi, po mně byl na řadě nějaký hudebník na konzultaci. Plánovaný rozvrh se samozřejmě zpozdil. Maestro přiběhl a rovnou se pustil do rozhovoru, ani na chvilku neprojevil netrpělivost a soustředěně odpovídal na všechny otázky, navzdory tomu, že jsem ho ještě víc zdržel. Když jsme se rozloučili, obrátil se na své spolupracovníky s otázkou: Kde je ta partitura? A okamžitě spěchal pryč. Tohle nasazení zcela odpovídá tomu, jak o své práci mluví.
Lidovky.cz: Začínáte druhé pětileté období v čele České filharmonie. Publikum vás miluje, kritici chválí. Jaký je váš cíl pro nové období?
Orchestr je pro mě zdrojem obrovské radosti a naplnění, protože pracuju uprostřed rodiny – České filharmonie. A ta rozumí tomu, pro co žiju. Já žiju hudbou, žiju pro Českou filharmonii – a oni také žijí pro Českou filharmonii.
Ale nestojí to jen na vnitřním fungování týmu, téhle naší rodiny, záleží také na okolním prostředí, na publiku, na společnosti, na Praze. Musí to být společný soulad. A abychom byli skutečně úspěšní, je pro hudebníky velmi důležité vědět, že to, co dělají, je důležité pro veřejnost.
A pro veřejnost je zase důležité vědět, že na orchestr působí. Bez toho nemáme důvod existovat. Doufám, že to nezní moc nabubřele, protože nejsem nabubřelý. Každé slovo myslím vážně.
Lidovky.cz: Je Česká filharmonie nějak výjimečná?
