Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Móda malých domácích mazlíčků se prosazuje stále víc, říká veterinářka

Magazín

  5:38
„Čím je zvíře menší, tím je to pro mě lepší,“ říká veterinářka Martina Frühauf Kolářová. Trend domácích mazlíčků, kteří se vejdou do dlaně, je podle ní na vzestupu a spolu s ním i specializovaná veterinární péče. Starat se o malá zvířata totiž není snazší.

Móda malých domácích mazlíčků se prosazuje stále víc. „Veterinární péče o ně je ale stále ještě v plenkách,“ říká Martina Frühauf Kolářová. foto:  František Vlček, MAFRA

Působí na populární veterinární klinice MVDr. Jana Herčíka v Horoměřicích u Prahy. Její specializací je drobné zvířectvo, mimo jiné se však věnuje i rehabilitaci psů a koček. MVDr. Martina Frühauf Kolářová je rovněž spoluzakladatelkou osvětového projektu První pomoc psa. Ve svém životě cítí jasné poslání – pomáhat našim čtyřnohým přátelům, kteří si sami pomoci nemohou. A čím menší, tím lepší. Ostatně, trend malých mazlíčků se prosazuje stále více.

LN Mnoho dětí odmalička touží stát se veterinářem. Byl to i váš případ?
Ano. Veterinářkou jsem chtěla být od tří let. Když jsme jezdili na venkov, všechny babičky a tetičky se mě vždycky ptaly, jestli chci s odpuštěním strkat kravám ruku do zadku, proč nechci ošetřovat lidi a tak. Ale já jsem měla jasno a nikdy jsem neuhnula.

LN Vzpomenete si, jaké bylo vaše první domácí zvíře?
Asi… džungarský křečík, ale nevím přesně, jestli náhodou úplně první nebyla andulka…

LN Dost rodičů pořizuje dětem nějakého mazlíčka už v útlém věku, aby nabyly zodpovědnosti. Souhlasíte?
Přínos domácích zvířátek je pro rozvoj dítěte obrovský. Ale samozřejmě je to živý tvor, není to hračka, kterou může děcko někde zapomenout. Mám ráda, když třeba rodiče koupí potomkům zvíře za vysvědčení, to mi nevadí, ale rodina na to musí být připravená. Rodiče musí počítat s tím, že částečně za toho živého tvora převezmou zodpovědnost.

LN Specializujete se na drobné savce. Rodiče chtějí pro potomky právě něco malého proto, že když případně pojde, zas se tak moc neděje. Co byste takovému rodiči řekla?
Že to není pravda. Čím je zvíře menší, tím vyžaduje větší pozornost. Pes vydrží dva tři dny nejíst, kdežto pokud králíček zůstane 24 hodin bez potravy, už je zaděláno na velký problém. Úplně malé děti jsou navíc nemotorné a neumí se zvířetem zacházet. Ve výsledku mu mohou ublížit. Svou pětiletou dceru bych ke křečíkovi bez dohledu nepustila.

Když pes vezme do tlamy ropuchy, vypláchněte mu ji, říká veterinářka

LN Proč jste se vlastně rozhodla pro práci s těmi nejmenšími? V čem se práce s nimi lišíod práce třeba se psy?
Veterinární škola vás vyškolí na všechno, takže jsem se od začátku věnovala i větším zvířatům. Nicméně diplomovou práci jsem psala o papoušcích u fantastického pana profesora Tukače, státnice jsem dělala v oboru drobní savci, ptáci a plazi, takže mě to tak nějak navedlo. A v té praxi jsem pak od papoušků uhnula k drobným savcům.

LN Narazily jsme na studium. Jak náročné je studium na veterině?
Velmi. Zaprvé je jen jedna škola v republice, v Brně. Pokud se vám tam nepodaří dostat, musíte až do Košic nebo do Vídně. Já jsem vystudovala gymnázium a myslím, že mě paradoxně připravilo na vysokou školu lépe než střední veterinární školy, ze kterých přicházeli někteří mí spolužáci. Hlavně v prvním ročníku je biochemie, anatomie, zoologie, biofyzika, to všechno jsou předměty velice náročné na teorii, se zvířaty jako takovými to nemělo skoro nic společného. K těm se doopravdy dostanete až později. Začátkem je potřeba se prokousat. A to hodně lidí nezvládlo, takže z ročníku nás vyšlo asi sto.

LN Říkala jste, že svou práci cítíte jako poslání. Ještě před několika dekádami by si však lidé pravděpodobně klepali na čelo, kdyby slyšeli o tom, že někdo dává operovat třeba potkana...
Veterinární péče o malá zvířata je pořád ještě v plenkách. Před deseti lety sem přišel jeden majitel s králíčkem za půl roku a končilo to zpravidla léky za třicet korun nebo eutanazií. Pořizovací cena drobných savců je nízká a lidé považují výdaje za jejich operace za vysoké. Samozřejmě když si někdo koupí psa za 10 000 korun, už potom tolik nevnímá, že během jeho života utratí za veterinární péči třeba 120 000 korun.

LN Je péče o malá zvířata v cizině jiná?
V Americe se běžně dělá například CT potkanům, magnetické rezonance králíkům a tak dále. Tento trend k nám pomalu přichází, spolu s literaturou a vědeckými objevy. Lidé jsou tomu více a více nakloněni. To, že někdo třeba z finančních důvodů nechá uspat i pejska, je také dnes docela běžné. A já to pochopím, i když neříkám, že s tím úplně souhlasím. Z tohoto pohledu se snažíme pomoci všemožnými způsoby. Lidé, kteří nechávají operovat drobné savce, se sice pořád občas setkávají s posměchem, ale je pravda, že to vnímání se mění. Vše záleží na vztahu, který si se zvířetem vybudujete.

LN Co jste pro něj dnes schopni ještě udělat? A co už je za hranicí možností zvířecí medicíny?
To je vždy případ od případu. Může být zvíře, které má celé tělo zasažené nádorovým onemocněním, ale bude pořád fungovat, vrtět ocasem. Pak přijde zvíře s nějakým útvarem, který by ho neměl nijak sužovat, ale ono to prostě vzdá.

LN Trochu jako u lidí...
Zvířata sice nemají psýché jako my, ale vnímají. A i je ten život prostě může přestat bavit. Nedávno jsem například viděla krásné video o tom, jak pejsci truchlí, když jim zemře majitel – jdou, vyhledají jeho hrob, lehnou si na něj... Prostě to vnímají. A tohle je stejné, jsou zvířata, která bojují do poslední chvíle, a pak je zvíře, u kterého vidíte, že to vzdá. U vážnějších nemocí vždy za pomoci informací od majitele a na základě svého klinického vyšetření stanovím, co se dá maximálně udělat. A nastávají i situace, že jediné a nejlepší řešení je ukončit jeho trápení.

Kočka s koťátkem

LN Jaké operace děláte nejčastěji?
Obecně na prvním místě stále zůstávají kastrace, u samců i u samic. Ale liší se to druh od druhu, třeba u potkanů je nejčastější operace nádorů. Hodně se dělají také orální operace, pokud se zvířatům tvoří abscesy u zubů. U křečků často vyhřezne torba (vnitřní lícní vaky sloužící k přenášení potravy – pozn. red.), která se musí chirurgicky přišít. Asi nemůžu říct, co dělám nejčastěji, je to vázané druhově.

LN Narazily jsme na křečka – ten je ve skutečnosti opravdu malinký. Musíte být asi manuálně hodně zručná.
Určitě, ale já to nevnímám. Odmala jsem háčkovala a vyšívala. Pro mě je to výzva, čím je zvíře menší, tím je to pro mě lepší, protože mám ráda miniatury. Navíc se takto specializuje jen málo lidí a mě baví pořád objevovat něco nového – rozhodně bych nechtěla skončit jako řadový veterinář, který dělá jenom očkování a občas si něco odoperuje. Já se potřebuji pořád posouvat dál a možnosti existují, obor se také pořád posouvá . Je to pro mě obrovská motivace.

LN Když mluvíme o výzvách, jaký byl dosud váš nejneobvyklejší pacient?
Nosál. Byl tu sice jen na očkování, ale už jen pohladit si ho bylo fantastické. Ale co se týká opravdu exotických zvířat, já to moc nemusím. Mám pocit, že spousta lidí si pořizuje exotické zvíře, jen aby byli něčím výjimeční. Tím myslím třeba větší kočkovité šelmy. Tato zvířata mají být v odborné péči nebo pokud možno volně v přírodě. To, co je exotické, je pro nás i nebezpečné, v celé republice je třeba jenom jeden specialista, který samozřejmě není vždy po ruce. 

LN Jaké zvíře je teď v módě?
Mladé páry si často ještě před dětmi chtějí pořídit psa či kočku. Představují si, že když zvládnou je, zvládnou všechno. Ale se psem je přece jenom dost práce, musí se venčit, kočka je taky docela komplikovaná. Takže se v poslední době páry více a více rozhodují pro králíčka. Znám dokonce případ, kdy je péče o králíky předmětem v rozvodovém řízení.

LN Lákala vás někdy práce v zoo?
Lákalo mě to vždycky, dokonce jsem chtěla psát diplomku o svých oblíbených tučňácích. Ale když jsem končila školu, v pražské zoo nebylo místo. Chtěla jsem zůstat v Praze a pan doktor Herčík mi umožnil se v praxi specializovat.

LN Věnujete se i nějaké pedagogické či osvětové činnosti?
Snažím se o to, dokonce už i v ordinaci. Přiznám se, že mě přednášková činnost baví, kromě drobných savců se věnuji i rehabilitaci psů i koček a teď máme s kolegyní asi rok starý projekt, který se jmenuje První pomoc psa. Jezdíme na jednodenní kurzy po celé republice a snažíme se o to, aby lidé uměli poskytnout první pomoc psovi, ať už se jedná o resuscitaci, nebo třeba o otravu. Samozřejmě že by první pomoc měla končit přepravou psa na veterinu, kde už dostane takzvanou odbornou první pomoc. My učíme laickou veřejnost, aby dokázala včas a účinně zasáhnout.

LN Já sama jsem se s plakátky První pomoc psa setkala. Při pohledu na ně mě napadlo, jestli poskytovat první pomoc psovi nemůže být nebezpečné…
Učíme také, aby to pro vás nebezpečné nebylo. Vaše bezpečí je na prvním místě. To znamená, že určitě nebudete resuscitovat psa uprostřed dálnice nebo zvíře, které je agresivní. My vás naučíme i to, jak zabezpečit psa, jak ho zafixovat a jak k němu přistoupit tak, aby vám neublížil. Protože pro poraněného psa, který trpí bolestmi, je přirozenou obranou útok. I vlastní pes na vás může zaútočit, pokud mu nešikovně sáhnete do rány. Učíme, jak psa bezpečně vyšetřit, zjistit základní informace o jeho stavu a převézt ho. I to je součástí první pomoci.

LN Jste ráda, pokud vás navštíví již informovaní klienti?
Já jsem za každou informovanost strašně vděčná. Jsem ráda, když přijde někdo, kdo už trochu tuší, o co se může jednat, a zajímá se o zdravotní stav svého zvířete. I proto vznikl projekt První pomoc psa. Vlastně to nedělám ani tak pro lidi, ale pro ta zvířata. Když mi vejde zvíře s bolestí v očích do ordinace, můj první pocit je „udělám pro tebe všechno, co budu moci“. Ať to znamená zůstat přesčas, nebo zvíře odeslat k jinému specialistovi.

LN Dokáže si zvíře uvědomit, že mu pomáháme?
Některá zvířata ano, ale mnohdy ne. Je to pořád jenom zvíře, jeho instinkt je takový, že pokud ho něco bolí, chce, abyste ho nechali být. I nejhodnější zvíře vás může poranit, pokud mu sáhnete do rány. Můj první pes, s nímž jsme jezdili sem k panu doktoru Herčíkovi, který ho zachránil, to tady nenáviděl. Vždycky věděl, že sem jedeme. Ale pravda je, že si také pamatoval, že to sice bylo nepříjemné, ale já jsem byla ta, kdo ho odsud zase odvezl a nenechal ho v tom, jestli mi rozumíte.

LN Dostat psa na veterinu je někdy samo o sobě umění. Existuje nějaký trik?
Malého psa dáte do přepravky, s větším je to horší. Snažte se ho dovést na první dobrou, čím více koleček uděláte okolo kliniky, čím více se budete prát, tím více se bude stresovat. Pokud budete pevní v tom, co chcete, pes bude bojovat jenom chvilku. Jeho přirozeností je vás následovat, když si budete stát za svým, pochopí to.

LN Vás jako veterináře pes někdy poranil?
No to víte, že jo. Kočka mi prokousla prst, králíci mě zdrápali, pes mě kousl. Postupem času se ale v té praxi učím ochraňovat – ruce mě živí a je běžné, že když vás třeba kousne kočka, můžete utrpět tzv. cat scratch disease, to znamená, že skončíte v Motole a tři neděle si nezaoperujete, nemůžete pracovat a berete antibiotika. Často jenom proto, že majitel nepodržel hlavu tak, jak je potřeba. Proto vždycky pracuji se sestřičkou, protože jí věřím.

LN Takže to berete jako riziko povolání?
Samozřejmě, už vím, jak se zvířaty manipulovat, ale i teď nastávají momenty, které mě překvapí. Ale to k tomu patří. Když budete dřevorubec, taky se sem tam asi někde odřete.

LN Během rozhovoru jsme několikrát narazily na téma smrti. Asi před rokem předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, povoláním také veterinář, prohlásil, že zvířata neumírají, ale chcípají či hynou. Jak to vidíte vy?
Já používám termín „umírají“. Ale je to jenom slovíčkaření, na tom aktu to nic nezmění. Samozřejmě vidím rozdíl mezi smrtí zvířete a člověka, ale i když jde o zvíře, nemusíme být hanliví nebo sprostí. Beru to tak, že to každý vnímáme jinak. Já bych to takto neřekla, ale řada mých kolegů tyto výrazy používá a neznamená to pro mě, že jsou nějak špatní. Jde jen o to, jak jsme si konec zvířecího života pojmenovali a jak komunikujeme. Také jde o to, jaký vztah má majitel ke svému zvířeti. Snažím se mu v komunikaci přiblížit a pochopit ho.

LN To asi vyžaduje velkou dávku empatie...
Umírání není příjemná záležitost, pokud je člověk citlivý, může pro něj smrt pejska být dost traumatická. Snažím se o to, aby majitel nemusel ještě několik měsíců přemýšlet nad tím, jakým způsobem jeho zvíře zemřelo a jestli moc netrpělo. Musím být i tak trochu psycholog. Dnes už se pořádají i přednášky o komunikaci v ordinaci. Určitě bych to doporučila všem, a to nejen ve svém oboru. V poslední době mám dojem, že komunikace mezi lidmi dost vázne – dospělí lidé neumí pozdravit, poděkovat, poprosit. Vše je o komunikaci, a jakmile přestaneme komunikovat, zahubíme se.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!