Terapeut Honza Vojtko je autorem několika knih. Poslední z nich se jmenuje Vztahy a mýty: Párová terapie do kapsy. Odborně a s nadhledem v ní objasňuje nejčastější vztahové mýty a zároveň čtenáři dodává klid.
Setkáváme se v Honzově terapeutovně na pražských Vinohradech. Nabízí mi čaj. S díky odmítám. Jako vždy, když mi má terapeutka nabídla čaj, i dnes mě přepadá nesmyslná starost, co by z mé volby mohl Honza vyvodit. Ovocný – pohoda. Černý – ajajaj! Jdu raději počkat do vedlejší místnosti, kde terapie probíhají. Ze dvou ušáků dávám před tmavě zeleným přednost žlutému a znovu přemýšlím, co by to mohlo znamenat, jen aby mi došlo, že nejspíš vůbec nic. Stejně jako o Honzovi jeho červený ušák nevypovídá nic jiného, než že má rád červenou. Červený je také víceméně celý jeho outfit.
Honza Vojtko je známý český párový a individuální terapeut. Má za sebou výcviky v kognitivně-behaviorální terapii, schéma terapii a v terapii zaměřené na emoce a využívá také body terapii. K tomu vzdělává jak děti, tak dospělé a píše knihy jak pro děti, tak pro dospělé. Jeho poslední kniha Vztahy a mýty bývá i po dvou letech od vydání vyprodaná. Také píše články, hovoří v rádiu a s Ester Geislerovou pořádá přednášky v rámci projektu Terapie sdílením.
Jeho dny mají jasný řád. Pondělí, úterý a někdy středa patří terapii. Někdy středa a čtvrtek učení. V pátek se vrací domů, do lesa na Hájovnu, kde se věnuje vyřizování e-mailů, psaní a hlavně duševní hygieně: meditaci, běhu, józe, cvičení, ale také péči o ovce a sad nebo (aktuálně) sekání a uskladňování dříví na dva roky dopředu.
Během individuálních terapeutických dnů mívá pět, maximálně šest klientů, u párových terapií nanejvýš čtyři za den, ale většinou jen tři. To je víc než dost. Nového klienta nepřijal už přes rok a o klasických pracovních přestávkách si může nechat leda zdát. Mezi klienty mívá deset patnáct minut pauzu a většinou ji věnuje buď procházení poznámek, nebo rychlé meditaci. Pozornost musí udržet někdy i deset hodin denně.
Jak to dělá, netuším, ale jedno vím jistě: jeho čas je velmi cenný, a proto raději rovnou přecházím k rozhovoru.
Stane se, že terapeut potřebuje terapeuta?
Jasně, terapeut musí být terapeutovatelný. Jestli se někdo vyučil terapeutem a má pocit, že nikdy nebude terapeuta potřebovat, pak zřejmě netuší, jakou práci dělá. Samozřejmě mám za sebou výcviky, které jsou sebezkušenostní, a tak jsem v sobě jako většina terapeutů tzv. prohrabaný – vím, co který terapeutický nástroj při práci s klientem může dělat, jakou má účinnost. Samozřejmě jsou témata, která přinášejí klienti, například trauma, které nemohu obsáhnout sebezkušeností, pokud jsem ho sám neprožil, nicméně i na to mě na výcviku připravili. Ale ne vždy za mnou a mými kolegy i kolegyněmi chodí lidi s traumaty a těžkými psychickými problémy, jako jsou deprese či úzkosti. Mám i klienty, kteří ke mně chodí na tzv. selfness terapii, která vede k seberozvoji a osobnostnímu růstu.
