"Mně tam ten pás prostě nedosáhne," odůvodnila lakonicky kamarádka své jednání. Nicméně, nejenže autosedačku nepoutá v autě, ale podle další kamarádky, dítě ani nepoutala pásy připevněnými přímo v autosedačce. Nechtělo se jí totiž zvedat deku, do které bylo její mimčo zabalené. Vyvolávalo to ve mně úplné rozčilení a měla jsem sto chutí jí vynadat.
Poutání v autosedačce přitom moc nechápe ani generace mých rodičů. Vždyť přece jezdili bez ní a zvládli to! A my, děti narozené v 80. letech, taky nic takového přece neměli. Když tedy před rodiči trvám za každou cenu na tom, že Kryštof do jejich auta nenastoupí a nehodí nás ani těch "pár metrů", protože nemají autosedačku, přijdu jim jako neurotička. Už si ale naštěstí zvykli.
Je fakt, že naše generace je na děti zřejmě opatrnější než generace mých rodičů. Nedávno mi v mailu přistál "vtipný srovnávací oběžník" o výchově v podobě powerpointové prezentace. Dřívější přístup k dětem srovnává s dneškem. Do mailu mi ho poslala moje maminka. "Vyrůstal jsi v 60. , v 70. či v 80. letech? Jak jsi to vůbec přežil?"stojí v úvodu.
A pak pokračuje zhruba následujícím výčtem (s doplněnými romantickými obrázky spokojených dětiček dřívějška): "Auta neměla bezpečností pásy, airbagy ani autosedačky. Na zadním sedadle prý bylo veselo a ne nebezpečno. Dětské hračky byly natřené jedovatými nebo přinejmenším pochybnými laky. Neexistovaly biopotraviny, jedli se sladkosti a chleby s tlustou vrstvou másla, děti cucaly chemikálie jako "vitacit" a pily jedovatě barevné limonády. Neexistovaly prý žádné dětské pojistky na zásuvky, na dveře atd. Na kole a na lyžích se jezdilo bez helmy. Neexistovaly mobily, děti musely být doma do tmy. Nikdo neměl přehled o tom, kde jsou! Děti neměly počítače, zato prý měly kamarády!
Vzpomínáte? Já tedy docela dobře. Zní to sice romanticky. A asi jsme opravdu přecitlivělejší, protože nic z toho si teď už neumím představit. Návrat do minulosti (včetně dnes moderních domácích porodů) tedy rozhodně neplánuji.
Kryštof nebude pít hnusné chemické limonády. Hračky, které cumlá, raději kontroluji. Dětské pojistky mám všude možně. A později ho samotného ven rozhodně nepustím a bez mobilu už vůbec ne. A myslím, že může mít obojí: počítače i kamarády. A jsem ráda, že na zadním sedadle je bezpečno díky kvalitní autosedačce. A může tam být přitom klidně i veselo.
Jsem asi přecitlivělá matka.
O autorceVeronika Švihelová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poslední tři roky působí jako reportérka kulturní redakce ČT. Od června 2009 je na mateřské se synem Kryštofem. Kontakt: veronika.svihelova@seznam.cz |
