ASI.JATKA: Perlidičky - Holka, co se jmenuje jak nebe a bylo jí přáno

Kdo jsi?
Když si odmyslím, že jsem Hai Van, tak jsem holka, který bylo v životě strašně přáno.

Co je nejlepšího na tom být Vietnamkou?
Že jsem malá a skladná. Že nemusím řešit nohy v letadle. A je to hlavně super, protože kluci mají tendenci ti furt pomáhat.

Co děláš v České republice?
Narodila jsem se překrásném městě Kien Giang – je na to i písnička – Kien Giang minh dep lam. Taťka ji miluje. Co dělám v ČR? Plním si tu sny, které si tu naši nikdy nemohli plnit. Když jsem na cestách, v zahraničí, strašně ráda říkám, že jedu domů.

Na čem v současné době pracuješ?
Pracuju na tom, aby jednou moje dítě, až ke mně přijde, že chce jet studovat do zahraničí, tak abych mu to mohla zajistit.

Pracuju na tom, abych měla pasivní finanční příjem, abych zajistila sebe a naše. Chci do konce života dělat, co miluju a to jde jedině tak, že si tu pozici sama vytvořím. Nemyslím si, že ji někde v nějaké firmě najdu. Věřím tomu, že tu jsou firmy, které ti vytvoří pozici šitou na míru. Je to super, ale mě baví to, že jsem si vytvořila firmu (pozn. Wine Hills) a že v ní něco dělám. Je to super, byť strašně stresové. Můj dlouhodobý cíl je zajistit si pocit, že si můžu dovolit poslat svoje škvrně do zahraničí studovat.

Z materiálního hlediska jsem se nikdy neměla tak, jak se měly ostatní děti…. Jak jsem to nikdy neměla, tak mám pocit, že se chci finančně zajistit. Když si vezmu taťku, nepočítám babičku, je to strašný dobrák. Proto ho podvedlo hodně lidí. Stále se ale pohybuje kolem lidí, kteří mu říkají, proč neděláš tohle, proč neděláš tamto. Kdybys dělal tohle, kdybys dělal tamto, tak můžeš koupit své dceři byt. Lam nay, lam no, vi sao khong ma lam nay, nhieu tien, mua nha cho Hai Van.

Vždycky, když přijde z návštěvy, kde viděl děti známých, jak mají nejnovější telefony, tak říká: “Vydělám hodně peněz, abych vám koupil telefony, co mají oni.” Ale taťka si neuvědomuje to, že jsme šťastní bez toho materiálna.

Koukám na naše, jak se trápí a já v budoucnu nechci řešit tyhle věci. Nechci řešit peníze. Pro některé lidi to znamená, že nemusíš řešit utrácení. Chtěla bych našim koupit byt a auto. Třeba – porouchalo se nám to, co teď máme, ale taťka ho nechce prodat. Mamka mu říká, že koupíme dodávku. Ale taťka říká, že ne, že by holky přece nechtěly jezdit dodávkou.

Vše co říká, myslí hezky, ale doprdele je mu 56 a já nechci, aby tyhle věci řešil. Já si po Plzni můžu jezdit busem. Vždyť z Florence jezdím tou Karosou. Je smutný, že Vietnamci, co mají peníze, straně diktujou trend nebo hodnoty toho, co máš mít a co nemáš mít. Proč mýmu taťkovi říkají – proč nemáš novej iPhone? Taťka má furt iPhone 4 a nechce ho vyměnit, protože ho má ode mě. Strašně pěkný. Stále říká, že se mu lépe drží, oproti šestce je nerozbitný a hlavně – je od dcery.

Když koukám na Facebook svých kamarádů, a vidím, jak cestujou teď po Chorvatsku a tak, říkám si, že jsme s našima tohle dávno procestovali.

Předtím se na lide.cz přece nepostovalo tolik fotek. Kde kdy jak dlouho kdo byl. Ale my jsme s našima a se ségrou toho už tolik najeli. Jsem strašně ráda, že v době, kdy lidé prodávali ve stánku, aby naběhali peníze, kterých si až teď užívají, my jsme to měli dávno za sebou. Mamka pracovala tehdy v továrně, měla volné víkendy, takže jsme se sebrali na víkend a jeli na dovolenou. Do Holandska, Itálie nebo Švýcarska.

Moje nejkrásnější prázdniny byly ty, kdy jsem si uvědomila, že nás mají naši neskutečně rádi. Bylo mi v té době 13 a naši prodávali na stánku. Našim jsem jednou řekla, že chci jet jako ostatní děti na dovolenou, abych mohla po prázdninách dětem a paní učitelce vyprávět. Říkala jsem jim to s pláčem. Oni mě ale neposlali nikam samotnou, ale zavřeli krámek na 10 dní a jeli jsme na Rosolina Mare v Itálii, kousek od Benátek. A co si budeme říkat, Vietnamci nikdy nezavírají stánky.

Jeli jsme v té době sedm vietnamských rodin a naše mamka vezla rýžovar, rybí omáčku a bylo to super. To bylo krásný, protože naši zavřeli a nikdo za ně ani neprodával. Máma před odjezdem řešila plavky, opalovací krém a klobouk. V té době nebyla navigace, ale my jsme jezdili podle mapy. Roaming byl drahej. Strejdové proto jezdili tak, aby se neztratili. Dávali se signály, blinkry, aby se vědělo, že si jedeme odpočinout. A tety navařily, abychom nemuseli utrácet v těch drahých benzínkách. Mně v té době 13. Angličtina nic moc, ale strejdové se domlouvali rukama nohama. V tom letovisku už byly čtyři české rodiny a koukaly na to, jak Vietnamci spolu mluví česky.

Takže pracuju, aby jednou moje dítě mělo stejné zážitky jako já. Kdyby jen naši věděli, že to byl ten nejkrásnější zážitek. Nejkrásnější pocit, když jsem se mohla v září postavit ve třídě a pochlubila se, že jsem byla s rodinou v Itálii.

Tam jsem si uvědomila, že jsou Benátky vlastně hnusný a že je nechci nikdy už vidět. Ale najednou jsem se mohla rozepsat a napsat tu hloupou slohovku. Měla jsem z čeho.