Rodina Jiřího Bradyho pocházela z Nového Města na Moravě. „Nijak jsme se neodlišovali od ostatních dětí, ale v roce 1938 se všechno začalo měnit jen kvůli tomu, že jsme Židé. Najednou přibývalo zákazů a příkazů. Nemohli jsme chodit do školy, přišli jsme o kamarády,“ vzpomínal Brady v rozhovoru, který s ním v roce 2009 natočili studenti z osmiletého gymnázia Přírodní škola.
V roce 1941 byla Jiřího maminka deportována do Ravensbrücku. O několik měsíců později musel odjet i tatínek. Sourozence si k sobě vzal strýc, v roce 1942 dostali předvolání do transportu. „Bydlel jsem v Terezíně v jedné místnosti s kluky mého věku.“
‚Chceme zachránit českou čest‘. Olomoucký rektor navrhl Bradymu udělit vyznamenání univerzity |
„Můj kamarád Petr Ginz se rozhodl, že budeme vydávat časopis Vedem. Taky jsem tam přispíval, ale brzy se naskytla šance, že jsem šel na práci, tak už jsem neměl tolik času,“ vzpomíná Brady.
Po dvou letech v terezínském ghettu musel nastoupit do transportu směr Osvětim. „Vůbec jsem netušil, co je s mojí mladší sestrou. Až po válce jsem se dozvěděl, že odjela pár týdnů po mně, v Osvětimi ji poslali rovnou do plynu,“ říká osmaosmdesátiletý pamětník, který měl štěstí v neštěstí.
V táboře smrti se dostal do skupiny lidí, kteří šli na práci. V lednu se musel Jiří Brady vydat na pochod smrti. Po třech dnech dorazili do bývalého zajateckého tábora Blechhammer.
„Každý jsme měli jeden bochník chleba na celou cestu. Když jsme přišli do lágru, tak tam byla konečně teplá voda. To bylo pro nás něco neskutečného, že jsme se mohli aspoň umýt. Najednou jsme slyšeli obrovskou ránu, to byl ruský tank, který prostřelil díru do toho našeho baráku, tak jsme utekli,“ vzpomíná Brady na chvíli, kdy se dostal na svobodu.
Týden po válce se vrátil do Nového Města na Moravě. Strýc mu řekl, že rodiče zahynuli, a brzy zjistil, že ani jeho sestra nepřežila. Jiří se musel vyrovnat nejen se ztrátou svých nejbližších, ale také řešil, co dál. Vystudoval obchodní akademii a v roce 1948 odjel k příbuzným do Kanady.
Příběh jeho mladší sestry v roce 2000 náhodou objevila lektorka Fumio Išioka z tokijského muzea holokaustu. V expozici měli několik předmětů z Osvětimi, mimo jiné kufřík s nápisem Hana Brady. Návštěvníci muzea se lektorky často ptali, zda neví, co se s Hanou stalo. Išioka hledala informace po celém světě a objevila Jiřího Bradyho v Kanadě. Její doslova detektivní pátrání popsala v knize Hanin kufřík kanadská novinářka Karen Levinová. Kniha vyšla v Česku v roce 2003 a získala si srdce čtenářů ve čtyřiceti zemích.
Hanin osud zaujal také lektory z pražského Židovského muzea. Marie Smutná, která vedla vzdělávací oddělení, vzpomíná na přípravu edukačního programu slovy: „Příběh pátrání i osud Bradyových jsou velmi dobře využitelné pro výuku, protože díky nim lze i menším dětem, tak od 11 let, nějakým způsobem zprostředkovat, co se dělo Židům za války. Program si objednávají školy po celé republice, používají ho také zahraniční vzdělávací instituce.“
Jiří Brady se podílel nejen na přípravě vzdělávacího programu, ale již sedm let spolupracuje se studenty pražského osmiletého gymnázia Přírodní škola. „Pomohl s vydáním knihy básní kamaráda z Terezína Hanuše Hachenburga. Předmluvu psala Madeleine Albrightová.
Natočili jsme s ním několik videí, například Terezínské toulky, kde vypráví o jednotlivých místech v bývalém ghettu,“ říká ředitel školy František Tichý. Dodává, že Brady poskytl cenné informace při tvorbě webových stránek se všemi ročníky časopisu Vedem.
Bradyho sbírka pomohla porevolučním Lidovým novinám
|