Covid jsme doma dostali všichni. Á, můj partner a náš syn. Byli jsme právě na cestě na chalupu, když jsme se, s pocitem začínající virózy, rozhodli pro domácí antigenní testy. Pro jistotu. Všem se svorně objevily dvě čárky. Po počátečním zděšení jsem coby matka pluku začala spřádat plány, jak to na tý naší chalupě zvládneme a že to vlastně nakonec třeba nebude tak hrozný. Takže jsem začala tím, že jsem na Rohlíku naklikala nákup.
  |
Všechny možný dobrůtky, bio maso, zeleninu, pět kilo rýže atd. Nezapomněla jsem přihodit kapesníčky, toaleťák, sto balení respirátorů a dezinfekce. Mezitím volala hygiena. Pak ještě jednou. Pak se mi vybil počítač. Nákup jsem odložila na později. Jenže...
Sandra ČernodrinskáPochází z česko-bulharské rodiny, vystudovala nejdřív Teorii kultury na FFUK, poté Činoherní herectví na DAMU. Během studia ztvárnila mnohé role - většinou prostitutek, starých pan a alkoholiček. Během své pracovní kariéry byla v krátkém angažmá v Mladé Boleslavi. Nyní je její domovskou scénou Činoherní klub, kde jedna z jejích nejvýraznějších rolí je opět prostitutka. Má jednoho syna, dva psy a nespočet snů. |
Postupně jsme začali pociťovat různý příznaky týhle divný nemoci. Ten den, kdy nám to potvrdili, jsme byli ještě docela svěží pár i rodiče, ale v co jsme se změnili během následujících dnů? Nejenom, že se z nás kapesníky sypaly jako zlato s oslíka, ale župany, pyžamový kalhoty a kapky do nosu se staly naší nikdy se neměnící uniformou. A ta únava! Když jsem se konečně druhý den dostala k tomu nákupu, musela jsem to všechno naklikat znova (neptejte se mě, nevím, proč se mi to neuložilo, já tyhle věci moc neto...). Během toho jsem vysmrkala všechny zásoby zbylých papírů vhodných k nazálnímu použití. Ale sláva, mám to! Tak a teď se to jen uloží a tradá, život bude veselejší.
Nic není fresh
Dostala jsem ječný zrno. To, že jsem už dávno nebyla fresh, na to jsem si zvykla, ale tohle zrno mi ukázalo, že to všechno může vypadat ještě jinak. Bylo to, jako kdyby mi někdo dal pěstí do oka. Nebo jako by mě kouslo stádo komárů. A to jsem měla natočit selftape na casting na reklamu. Přemýšlela jsem, že si radši namaluju obličej na temeno hlavy, ale tolik peněz za prodělané úsílí to nebylo. Vzdala jsem to. A aby toho nebylo málo, do naší vesnice nám nákup nepřivezou. Leda by nám stačily ořechy, toastový chleba a trvanlivý mlíko. Strategicky jsme požádali o pomoc souseda a napsali mu obří apokalyptický seznam potravin, pro které nám dojel do 12 km vzdáleného města.
Překážky přírody
Bahno. Kroupy. Déšť. Bahno. Dva psi a zahrada plná bahna. Za normálních okolností je mop moje prodloužená ruka, ale v tom stavu, ve kterém jsme byli, jsme se na sebe nedokázali tak napojit. Chvílemi jsem chtěla jít předzahrádku sušit fénem, aby ti psi dovnitř vcházeli suchou nohou, ale nedosáhla mi tam prodlužka. Nákup nám mezitím sousedé nechali za vrátky, takže aspoň se bylo na co těšit.
Ztratili jsme čich a chuť. Chtěla jsem vařit, ale kdybych místo řízku osmažila botu, nikdo by si toho nevšim. A tak jsme jedli věci, o kterých jsme věděli, jak mají chutnat - chleba s máslem, fazole v konzervě, bramborová kaše. Jako čistě teoreticky jsme mohli zpracovat tady ty dlouholetý zásoby zavařenin a konzerv z minulýho režimu, ale tak špatně jsme na tom zase nebyli.
Uznávám, že po těch povinných 14 dnech a negativních testech jsme prchli do Prahy. Tam se tou dobou sice taky nic slavnýho nekonalo, ale stačilo otočit kolečkem a bylo nám teplo. Stačilo dojít před barák a bylo navařeno. Tahle pohodlná instantní nálada mi vydržela asi dva dny a pak už mi zase něco chybělo. Že by bahno?
