České děti chodí do školy nejméně rádi z celé Evropy - čím to je?
To, na čem české školství pořád ještě stojí, jsou výsledky. Zajímá ho, jestli umíte spočítat příklady, ale zatím ho nezajímá, jestli se u toho počuráte strachy. Školy jsou plné učitelů, kteří chtějí děti co nejvíc naučit, ale vedou u toho různé řeči na adresu těch, kterým to zrovna třeba tolik nejde. Různé zlehčování, znevažování, despekt… to může být velmi zraňující. Přitom víme dávno, že když je dítě v pohodě, je větší pravděpodobnost, že bude podávat lepší výkony.
Mnozí učitelé, ale i rodiče, by vám na to řekli: my jsme přísnou školu přežili, proč by dnešní děti měly mít speciální zacházení?
Protože se postupně rozšiřují poznatky o tom, co dítě potřebuje. A na rozdíl od doby před padesáti lety teď už víme, že klíčové pro to, aby se dítě učilo, je cítit se ve škole bezpečně a mít dobrý vztah s učitelem. Profesoři Zdeněk Matějček a Josef Langmeier to objevili už v 60. letech, ale ono to chvíli trvá, než se to dostane na veřejnost. Nové metody teď už umožňují neinvazivně vstoupit do mozku a tam je vidět, jak mozek funguje, když je v pohodě a když ve stresu. Když dítě říká, že ho bolí břicho a nechce jít do školy, nemusí to být simulant. Ani to nemusí znamenat, že se mu tam děje něco špatného, může to být jen subjektivní pocit, strach z neúspěchu, z pětky, z přijetí spolužáků… ve škole je těch stresorů spousta.
