Jakmile vstoupíte do apartmá Chantal Poullain, ocitnete se v jiném světě. Přesněji ve Francii. A to i přesto, že se nacházíme v centru Prahy a herečka žije v Česku už přes třicet let.
V pozadí hraje šanson a elegantní dáma se s cigaretou v ruce a na poslech libým francouzským přízvukem rozpovídá o svém životě. Na jaře jí totiž vyjde nová kniha Chantal – Život na kolotoči. Vypráví v ní, co se u ní za poslední dekádu událo.
Na hodně věcí přehodnotila názor, například na nemoc, s níž se musela již několikrát vypořádat. Něco se ale nemění: třeba že nikdy nepřestane věřit na lásku. Nebo že ať bude žít kdekoli, vždycky bude nejvíc doma ve Francii – nutno upřesnit, v Marseille!
Lidovky.cz: Jak jste vstoupila do nového roku?
Nový rok je pro mě jako každý jiný den. Myslím, že bychom si každý den měli klást otázky, co ve svém životě děláme a co bychom mohli zlepšit, nejen na Nový rok.
Já o sobě vím, že někdy žiju příliš zběsile, měla bych zvolnit nebo myslet víc na sebe. Myslím, že tohle se mi ale stejně změnit nepovede. (směje se)
Obecně bychom se ale měli víc radovat ze života a být vděční za to, co máme. Naše společnost se samozřejmě potýká s problémy a minulý rok byl obzvlášť těžký. Pociťujeme nebezpečí, které se děje ve světě a má na nás dopad. Stále má ale většina z nás co jíst, máme střechu nad hlavou, nepadají na nás bomby. Máme velké štěstí.
Lidovky.cz: Jaké otázky si kladete?
Přemýšlím o tom, kam lidstvo spěje. Jestli takhle budeme pokračovat, co s námi bude? Já už tu za dvacet třicet let nebudu, jak ale budou žít další generace?
Jsem povahou veselý člověk, někdy to na mě ale padne. Ovlivňuje mě, co se děje ve světě a kolem mě. Říkají mi, ať se tolik nedívám na zprávy. Pro mě je ale důležité vědět, co se děje a jak můžu eventuálně pomoct. Nechci být pštros, co strká před problémy hlavu do písku.
Mrzí mě, že se občas jako pštrosové chováme. Proč jsme tak slepí nebo nám vyhovuje být slepí? Lidé se ohánějí tím, že mají svých starostí dost, a já je mám taky. Pořád to ale neznamená, že chci žít sobeckým způsobem života – i když bych se měla možná naučit být sobecká, aspoň trochu.
Lidovky.cz: Na co se letos těšíte?
