Mám podezření, že mnohé z těch problémů, s nimiž se střetáváme - krize hodnot, kapitulace před svody reklamy, ztráta historické i individuální paměti - způsobila nešťastná formulace této deklarace z 4. července 1776, v níž se uvádí, že všichni lidé jsou obdařeni "určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí".
Často se říkalo, že jde v historii základních zákonů nějakého státu o první potvrzení práva na štěstí namísto povinnosti podřizovat se příkazům, a na první pohled šlo skutečně o revoluční vyhlášení. Vyvolalo však pochybnosti, odvážil bych se říci, z důvodů sémiotických.
Nikdo nedokáže říci, co to je štěstí
Literatura o štěstí je neobyčejně obsáhlá, počínaje Epikurem a možná ještě před ním, ale zdá se mi, že nikdo z nás by nedokázal říci, co to je štěstí. Zda se tím rozumí jakýsi setrvalý stav, pak odpovídá život osoby, která je šťastná celý život bez pochybností, bolestí a krizí, životu idiota, či alespoň osoby žijící v izolaci od světa bez tužeb, jež přesahují existenci bez otřesů. Napadá mi Filémón a Baucis. Ale i ti bez ohledu na básnické ztvárnění museli mít nějaké ty chvíle neklidu, byť třebas jen rýmu nebo bolení zubů.
Jde o to, že štěstí jako stav absolutní plnosti, chtělo by se říci opilosti, doteku nebe, je stav velmi přechodný, epizodický a krátkodobý: je to radost z narození dítěte, opětovaná láska, dokonce i nadšení z výhry v loterii, ze získání nějakého ocenění (Oscar, sportovní medaile), snad i z výletu na venkov. Ale to jsou všechno pomíjivé okamžiky, po nichž přicházejí chvíle strachu, obav, bolesti či alespoň znepokojení.
Kromě toho pod ideou štěstí vždy rozumíme své osobní štěstí, jen vzácně štěstí lidského rodu a často se jen velmi málo obáváme o štěstí druhých. Nicméně štěstí v lásce často znamená neštěstí toho, kdo byl odvržen a o něhož se jen velmi málo zajímáme, opájejíce se svým vítězstvím.
Tato idea štěstí převažuje ve světě reklamy a konzumu, kde se každá nabídka zdá být výzvou ke šťastnému životu, krém k omlazení tváře, čistící prostředek, který definitivně odstraní všechny skvrny, pohovka za poloviční cenu, hotové jídlo, kolem něhož se sejde celá šťastná rodina, pěkné a úsporné auto, deodorant, jenž vám umožní vkročit do výtahu bez obav o nosy ostatních.
Vzácně uvažujeme o štěstí, když volíme nebo posíláme dítě do školy, ale často, když kupujeme zbytečnosti a myslíme si, že tak naplňujeme naše právo na štěstí.
Kdy se naopak staráme o štěstí druhých, pokud ovšem nejsme bestie bez srdce? Když nám média předkládají neštěstí druhých, černochy umírající hladem, nevyléčitelně nemocné, populace postižení cunami. Tehdy jsme téměř ochotni pustit nějaký ten groš.
Deklarace nezávislosti měla říkat, že všem lidem je přiznáno právo a zároveň povinnost snižovat podíl neštěstí ve světě, samozřejmě včetně toho našeho. Tak by mnoho Američanů zřejmě pochopilo, že nemají klást odpor proti bezplatnému léčení, ale oni se proti tomu stavějí, protože tato bizarní myšlenka podle nich škodí jejich osobnímu právu na jejich osobní daňové štěstí.
