Že respektovaný lékař bude mluvit bez vytáček, jsem víceméně čekala. Co mě překvapilo, byla jeho skromnost. A ještě něco: minulý měsíc emeritní přednosta kliniky Pafko oslavil osmdesátku. Stále pracuje, i když ubral na tempu. Do motolské nemocnice jezdí na kole nebo na skútru a po ránu často brázdí Vltavu na kajaku. Mimochodem, den před naším rozhovorem ujel v tropickém srpnovém horku na kole sto kilometrů. A nebylo to elektrokolo.
Čechů s novými plícemi přibývá. Transplantace jsou stresující záležitost, říká profesor Pafko |
LN: Je pravda, pane profesore, že u sebe nikdy nenosíte peněženku?
Peněženku nemám. Ale teď nedávno jsem si ve Slavonicích poprvé sám vyzvedl peníze na kartu z automatu. Mačkal jsem příslušné knoflíky podle pokynů... Žena mě pochválila.
LN: Vás peníze nezajímají?
Peníze nebyly nikdy smyslem mého života. Nikdy jsem nedělal věci pro to, abych z toho něco měl. Že jsem měl, to je druhá věc. Ano, měl. Ale nikdy jsem to neviděl jako cíl. Taky nemám nic mimořádného, jezdím v octavii, máme chatu, ale to má dneska kdekdo. Mohl bych si teoreticky dovolit víc, ale proč? Viděl jsem kdysi kresbu, na které byla malá kostka a vedle velká kostka. Malá kostka byla Potřeby a velká kostka byla Přání. Pokud si uděláte dvě kostky, které budou přibližně stejné, budete v životě šťastná. Ale když váš soused bude mít mercedes, a vy budete jezdit ve škodovce a budete furt chodit kolem toho jeho auta a říkat si: Jak to, že ho nemám já?, budete frustrovaná. Tím nechci říct, že se nemáme snažit.
