Sešli jsme se v osm ráno, jak si pan doktor s dlouhým ghanským jménem a permanentním úsměvem na tváři přál, v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě. Pracuje tu jako vedoucí lékař gynekologické ambulance a právě mu skončila noční služba. „Nechce se vám spát?“ obávala jsem se. „Trošku, ale to nevadí,“ řekl dobrou češtinou, pořád s úsměvem. I po noční z něj sálala dobrá nálada a radost ze života. Kdybych byla nastávající maminka, určitě bych ho s jeho optimismem měla v těžké hodince moc ráda někde poblíž. Až pak špitnul: „Kafe, prosím...“
Jen s focením měl pan doktor trošku problém. Na konci srpna, když získal cenu Anděl mezi zdravotníky, ho totiž vyfotili s fonendoskopem kolem krku. Za což se mu pak kolegové smáli. Gynekolog s fonendoskopem, to je totiž stejná pitomost, jako kdyby se kadeřnice fotila s hasákem.
Jaký byl váš první dojem, když jste do Česka před šestnácti lety poprvé přiletěl?
Já jsem tehdy, bylo to 15. září 2005, letěl letadlem úplně poprvé. Takže to samo o sobě byl velký zážitek. A popravdě první šok pro mě bylo počasí. Měl jsem na sobě kraťasy a sandály. Vlastně jsem si tenkrát vůbec neuměl představit, co to je zima. Protože u nás zima, to je tak 18–25 stupňů Celsia. Takže hned jak jsem vystoupil z letadla, jsem se rozhodl, že se musím okamžitě vrátit do Afriky, protože tady to nemůžu přežít. A druhá hrůza bylo jídlo. Já měl hlad, ale když mi dali poprvé na talíř houskové knedlíky s omáčkou, šel jsem volat mamince do Ghany, že jsem se octl v nějaké divné zemi. Že tady nezůstanu, protože tu žijí samí blázni, kteří si dávají chleba do omáčky. U nás něčím takovým krmíme psy, když není nic lepšího.