Lidovky.cz: Loni jste skončila mezi deseti nejvýraznějšími učitelskými osobnostmi soutěže Global Teacher Prize. Byla pro vás profesní dráha učitelky jasná volba, nebo to prostě tak dopadlo?
Já jsem na základní škole dlouho nevěděla, čím chci být. Rozhodnutí jsem odkládala až do devítky. Doma mě nutili jít na ekonomku, ale k tomu jsem vůbec neměla blízko. Až jednou se mě mamka zeptala, proč vlastně nejdu učit. Řekla jsem si „Proč ne?“ a dala si přihlášku na střední pedagogickou. Byl to obor výchovná a humanitární činnost, což byla spíš kvalifikace pro sociálního pracovníka, taky práce s dětmi s postižením. Strašně mě to chytlo. Pedagogická fakulta pak už logicky následovala.
Ale hned ve druháku na vysoké si mě vytipovala jedna má budoucí kolegyně a přesvědčila mě, ať se na školu vykašlu a jdu rovnou učit. Ne že bych to úplně mladším kolegyním doporučovala, musela jsem se pak dovzdělat dálkově. Je určitě užitečné se teoreticky vybavit předtím, než se člověk vrhne do práce. Na druhou stranu to, že absolvuji pět let vysoké školy, neznamená, že jsem hotový učitel. Učitel se vzdělává pořád. Na mateřské jsem si pak ještě dodělávala speciální pedagogiku. To se mi velmi hodí. Neučím sice postižené děti, ale ve třídách je dnes obrovská pestrost.