Na svoje staré filmy se dívám ráda, na ty aktuální ne, říkala před dvěma lety Geislerová

LN: Vedla jste si někdy skutečný deník?
Já jsem si psala skoro pořád nějaký deník. Ale vlastně vždycky jenom v těch nejvypjatějších propadech anebo „výškách“ – jak to tak bývá, když má člověk přetlak, má potřebu ho ventilovat. Ale nikdy to nebyly pravidelné zápisy. Obdivuju, když to lidi dělají. Třeba Aleš Najbrt si píše deníky, vylepuje do toho různé předměty a obrázky, děti to pro něj schraňují – je to pak moc krásný.

LN: Jak jste si svůj život představovala, když jste byla malá?
Když jsem byla malá, představovala jsem si, že žiju sama v dokonalém, skoro sterilním bytě. Ta představa vycházela z kanceláří ve Vídni, kam jsme občas jezdili s tátou a kde pracoval jeho japonský šéf. Měl ultramoderní bílo-šedou kancelář. Takže jsem si představovala, že mám bílej kosmickej byt, jsem nesmírně schopná, zámožná osoba, nosím kostýmy, mám dlouhý nohy, kouřím strašně moc cigaret a týrám muže svým chladem. No a jakýkoli výsek z mého života nebo z tohohle bytu je těm představám totálně vzdálený. Myslím, že ta představa byla úniková. Vyrůstala jsem obklopená lidmi a kočkami a toužila jsem po nějakém svém chrámu ticha. Po místě, kde nejsou kočičí chlupy. Moje snění bylo vždycky o nějakém klidu. Samotě. Možná je dobře, že se mi ta představa nenaplnila.

LN: Vaše maminka mi vyprávěla, že jste v rodině fungovali podle taoistického principu wu-wej – nechat věci plynout, nezasahovat do dějů...
(skočí mi do řeči) ... to úplně nesnáším! U nás doma se totiž tohleto wu-wej poměrně dost zneužívalo.

LN: Jak to myslíte?
No prostě že se věci neřešily. Wu-wej podle mě znamená to, že člověk ví o věcech, co se dějí, a ví, že je nemůže ovlivnit, a tudíž se nesnaží zbytečně se trápit kvůli něčemu, co nemůže změnit. Ale u nás wu-wej bylo třeba to, že – nejde rádio? No tak to necháme bejt. Nebudeme ho spravovat. Možná nějak samo obživne. Takže wu-wej se dá zneužít k takové laxnosti. Ale sama ta filozofie je správná a opravdu funguje. Člověk ztrácí spoustu času věcmi, které nemá vůbec smysl řešit, pouštět si je do hlavy. Ale to tak zjišťuju s věkem, že nechat věci plynout a neřešit je někdy přinese skvělé výsledky.

LN: Když jste zmínila věk, krásné herečky mají tu nevýhodu, že se stále promítají jejich staré filmy – a lidi vidí, jak se mění. Prožíváte nějak přibývající roky?
Zatím je prožívám s radostí. To, co se děje v tý hlavě, to mě baví, je to rozhodně lepší než dřív. To fyzický je už slabší, že. Ale zatím dobrý. A na svoje staré filmy se dívám moc ráda, protože už ani nemám pocit, že jsem to já. Na ty aktuální se dívám nerada, tam se mi furt zdá, že bych to měla ještě přetočit. Ale když vidím film, který jsem natočila třeba před deseti lety, já úplně vím, jak jsem se tenkrát cítila špatně. A teď to vidím a říkám si: Jéžiš, tys byla blbá. Co ti vadilo jako? Cos to řešila? Vždyť to bylo úplně super. Takže vlastně vím, že zpětně stejně všechno vidíme jinak. Bylo by pěkný moct běžet deset let dopředu, podívat se zpátky na dnešek, mít v hlavě, co si o tom budu myslet za deset let – a zase se vrátit.

LN: Jak by měl vypadat váš šťastný den?
Já jsem v tomhle jednoduchá. Mně stačí, když věci nějak fungují, jak mají. Ale kdybych si měla vystavět den, o kterém sním, tak by to byl den, kdy na mě nikdo nemluví, nemusím vstávat, nemusím nic dělat, jsem někde, kde zrovna chci být. Můžu, co chci, a nemusím nic.