Tomáš Kačo je optimista a žádný sen pro něj není příliš velký. Když se rozhodl, že se z něj stane úspěšný muzikant, proč by nemohl studovat zrovna na nejlepší hudební škole na světě? A to se taky stalo. Za výhru v soutěži mladých talentů si koupil letenku do Paříže, kde složil přijímací zkoušky na Berklee.
Klavírista Tomáš Kačo představí album, na kterém hostuje John Patitucci |
Jakmile však Tomáš Kačo usedne za své křídlo, jeho úspěchům už se nejde divit vůbec. Hýří z něho neskonalá energie a svou hrou, ať už jde o Masarykovu oblíbenou lidovku Ach, synku, synku, jazzové variace, nebo Chopinovy sonáty, do nichž vždy vloží něco ze sebe, probouzí v posluchačích nejniternější emoce. To ostatně uměl už jako dítě a i na studiích nebo po boku nejuznávanějších světových muzikantů pochopil, že hudba koneckonců není o technice.
LN: Jak jste se vlastně dostal k hudbě?
Začalo to mým tátou. Chtěl, abych hrál na piano, a donutil mě k němu.
LN: On byl muzikant?
Nebyl, ale má rád hudbu a chtěl, abychom uměli hrát. Nejdřív to zkusil s mým starším bratrem, ale to byla neúspěšná mise a vyšlo to až se mnou. Vždycky si přál, aby z jeho dětí „něco bylo“.
LN: Šel vám příkladem?
Jeho zkušenosti z dětství a v jeho životě nebyly úplně nejlepší a chtěl, aby to jeho děti měly jinak. Abychom nebyli ti Romové, co dělají špatné jméno. V Novém Jičíně je spoustu těch stereotypních Romů, co nechodí do školy, dělají bordel, a táta nás naopak nutil, abychom se učili a měli nějaké koníčky, abychom neměli čas chodit ven s těmi, co by na nás měli špatný vliv.
  |
LN: Právě kvůli těm stereotypům můžete v naší společnosti jako Rom už od začátku narážet na více překážek. Jak je překonat?
Jako dítě je nevnímáte. Vůbec si neuvědomujete, že jste „jiný“ a jestli to máte lehčí, nebo těžší. Až když začnete chodit do školy, najednou vidíte, z jakých rodin pocházejí ostatní děti a že třeba nemáte tak cool boty nebo batoh. A to nejde jenom o romské děti, ale i o děti z chudších rodin. Nějakou dobu trvá, než si v tom uděláte jasno a nějak se s tím vyrovnáte. To může trvat i celej život. Záleží, jak jste silná, jestli to přijmete a nějak překonáte, nebo ne.
LN: Jaké to bylo, studovat na Berklee s těmi nejlepšími z nejlepších?
Nejhorší je, když si někdo myslí, že je nejlepší. „Nejlepší“ jsou totiž ti, co si sami o sobě myslí, že jsou nejhorší. Když máte pocit, že jste nejlepší hráč ve své kapele, není to kapela pro vás. Nemáte se pak od koho co učit a nerozvíjíte se. To je chyba. Když se chcete něco naučit, musíte zapomenout všechno, co víte, a otevřít se novým věcem.
LN: Co jste cítil, když jste loni v únoru seděl před vyprodaným hledištěm v Carnegie Hall?
Zodpovědnost. Celkově jsem dost zodpovědný člověk, ať už jde o maličkosti, nebo velké věci, a hodně jsem se připravoval. Stejně mě ale přepadaly myšlenky, že nejsem dost dobrý, že jsem necvičil dost… Taky mám své strašáky. Ten pocit „dokázal jsem to, splnil se mi sen!“ přišel asi až o tři měsíce později. Teď si říkám: „Je to vůbec pravda, že jsem hrál v Carnegie?“ Je to neskutečný, těžko se to dá popsat. Když se koncert blížil ke konci, uvědomil jsem si: „Ježíš, tohle se asi děje jen jedinkrát za život, musím si to užít!“ A protože to naštěstí bylo improvizované, ještě jsem si to hezky protáhl.
Celý rozhovor s klavíristou Tomášem Kačou o cestě na nejlepší hudební školu světa, jeho nové desce a o romské hudbě si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 14. června.
V magazínu dále najdete:
Reportáž z kozí farmy v Krasolesí, kde se dělají nejen dobré sýry.
Rozhovor se specialistkou na infekce Hanou Roháčovou o spalničkách i exotických nemocech, které si lidé vozí z dovolených.
