Od poloviny 50. let spolupracovala s básníkem Josefem Hiršalem (1920 - 2003), jejich společnými díly byly knihy Job-boj, Let let a Trojcestí. Je autorkou souboru experimentálních próz Meandry (1996) a dvojice memoárově laděných publikací Branka z pantů (1998) a Čas mezi tehdy a teď (2004).
V roce 2009 získala její básnická sbírka Rukopis ocenění Magnesia Litera v kategorii poezie a kniha roku.
Bohumila Grögerová byla pojem, svým způsobem legenda, a to také proto, že spolu s Josefem Hiršalem de facto jednu legendu české poválečné kultury vytvořili.
V ní přes všechnu politickou mizerii a civilizační úpadek, kdy v umění byla nejhorší asi izolovanost, existovalo pulsující svobodné jádro, v němž právě této dvojici, „Joskovi a Bohunce“, patřilo zvláštní místo. Byli „odemykači“ zámků, zprostředkovávali díky svým kontaktům, zájmům a hlavně neutuchající zvědavosti spojení s moderní západní literaturou, především s poezií, ale i s výtvarným uměním, prostě s uměním náročným, progresivním, v dobrém slova smyslu exkluzivním. Od druhé poloviny 50. let a především v šedesátých letech, v klasické době tzv. experimentálního umění, platili za jeho znalce, tlumočníky i misionáře.
Josef Hiršal byl v té dvojici tím autorským elementem, byl básník a v jistém smyslu geniální pře-básník, v jeho hlavě se pohybovalo tisíce veršů, byl improvizátor, rytmik, parodista a vůbec jedna z jazykově nejvynalézavějších postav české poezie. Grögerové připadlo místo spíše intelektuálního druha, jazykově vybavené překladatelky, na jejímž kontě jsou desítky titulů především z němčiny, inspirátorky i korektivu. Její vlastní literární snaha byla dostatečně naplňována symbiózou s velkým Hiršalem po boku. Alespoň tak se to mohlo jevit.
Od roku 2003, kdy Josef Hiršal zemřel, zůstala Grögerová „sama“. Řeč její poezie byla dialogem a zprávou o tom, co tu zbylo, když on už není, a co se děje s ní.
