Animátorka Michaela Pavlátová vytvořila film podle scénáře Petry Procházkové o Češce, která se provdá do Afghánistánu a zjistí, že život tam není takový, jaký si ho představovala. Za snímek Moje slunce Mad nedávno získala nejprestižnější francouzskou filmovou cenu César za nejlepší animovaný film.
„Chcete ji vidět?“ ptá se režisérka ve svém famáckém kabinetu a už z plátěné tašky vytahuje pořádně těžké ocenění ve formě vysokého zlatého hranolu (César se mu říká podle jeho sochařského tvůrce, Césara Baldacciniho). V nedaleké kavárně Slavia si pak vybere stůl, u něhož sedával Václav Havel, a téměř groteskně vypráví o tom, jak ani nedoufala, že by na pódiu mohlo zaznít jméno jejího filmu. Nevěřila natolik, že si pak musela rychle nazouvat již zuté boty.
Lidovky.cz: Váš poslední celovečerní snímek se rodil šest let. Proč tak dlouho?
S filmem Moje slunce Mad jsem prožívala léta nespokojenosti s výsledky práce ostatních, protože nebyli já. Potřebovala jsem svůj klon. (směje se) Nedokázala jsem se smířit s tím, že práce na celovečerním filmu znamená kompromis.
Lidovky.cz: Jste přísná režisérka?
Ano, zbytečně přísná. Příliš lpím na detailech. Ale možná to i díky tomu funguje. Když mají diváci pocit, že jsou kreslené postavy jako živí herci, že skoro dýchají, je to myslím i díky tomu, že jsem některé záběry tolikrát vracela a nechávala předělat. Třeba stačilo, aby se obočí posunulo o pixel níž nebo výš. Pro příště ale doufám – a ťukám na své čelo i dřevěné ostění Slavie –, že budu schopná víc věcí pouštět, abych už z toho nebyla tak vysílená.
Lidovky.cz: Je pro vás cena důkazem toho, že váš tým odvedl dobrou práci?
César je naprostá náhoda, i když mě a celý náš tým neobyčejně rozjařil. Výroční ceny, jako jsou Oscaři, Český lev nebo César, jsou loterie. Na filmových festivalech tvoří porotu většinou pět lidí, kteří mezi sebou diskutují o kvalitách snímku a přesvědčují se navzájem. Na základě toho rozdají ceny. Ale v případě Césara se jedná o pouhý součet hlasů několika stovek lidí. Třeba jsme vyhráli jen o jeden hlas. Na vyhlášení jsem ovšem jela naprosto v klidu, protože jsem si myslela, že ocení jiný snímek.
