Papundeklové dveře se prohýbaly zuřivým kopáním, bubínky mi zaléhaly pisklavými výhrůžkami. Ale špinavé zdi jednoho ze dvou záchodků podniku Mladá Fronta v Panské ulici končily až u stropu. Dokud rozzuřené ženy s plnými močáky nenapadlo vysadit dveře z pantů, byla jsem v bezpečí. Zbývalo mi sto dvacet stránek.
Redaktor Beniak mi na pár hodin půjčil u Škvoreckých vydanou Nesnesitelnou lehkost bytí. Kundera byl na indexu, nemohla jsem ho jen tak číst někde u stolu v kanceláři nebo v křesle. Zoufale opatrně jsem se snažila, aby prasklé plastikové prkénko pode mnou nevrzalo. Každou chvíli jsem se totiž vzrušeně zavrtěla a pobouřeně zvedla hlavu ke stropu: „Kde ten Kundera vzal drzost psát o mně?! Toto je moje zkušenost, ten román jsem měla napsat já!“
Od pohledu plachá, ale uvnitř nebývale sebevědomá elévka Mladého světa s nepravděpodobným jménem Anastázie Kudrnová. Po Praze se dokonce říkalo, že jde o pseudonym staršího autora, který nesmí publikovat. Ani náhodou. AK byla mladá žena z možná poslední československé domácnosti, která ještě koncem sedmdesátých let odebírala sovětskou Pravdu. Než zvítězil otcův argument, že přitápět v krbu na chatě je levnější s Rudým právem. Četli jsme Vojnu a mír a časopisy z bouřlivého konce šedesátých let, uložené v prvorepublikovém loďáku.
