Když jsme se začátkem osmdesátých let nastěhovali do přízemí domu v Praze Košířích, zarazila mě vizitka se jménem Marta Kubišová na dveřích bytu hned vedle.
„To není ona,“ ujišťoval mě můj muž. „Bral jsem si od ní klíče od bytu. To by mi neušlo, Kubišku bych přece poznal. Tohle je docela jiná ženská.“ Nakonec – Kubišová, to je běžné jméno.
Když jsme náš budoucí příbytek poprvé ukazovali malým dcerám a odcházeli ven, slyšeli jsme hlásek holčičky, jak volá do oken nahoru: „Mamí, táta říká, že se o mě hodně staral, když jsem byla malá. A ty říkáš, že se o mě málo staral, když jsem byla malá.“
„Dobrý den,“ pronesli jsme sborem do těchto soukromých hovorů a snažili se zmizet. Holčičku držel za ruku pohledný vousáč a oba svorně hleděli do oken, která bezprostředně sousedila s naším budoucím bytem. Z okna koukala ženská ve velkých brýlích, tmavovlasá, s ostře řezanými rysy.
„Samozřejmě že je to ona. Kubišová Marta,“ šeptám Antonínovi. Ona a žádná jiná. Jedinečná osobnost naší zchátralé pop-music. Zpěvačka, která se nenechala bolševikem zviklat, neustoupila ani o píď a místo úspěšné kariéry dře bídu a někde v ústraní lepí pytlíky.
