1. června 2019 5:15 Lidovky.cz > Relax > Věda

Zeptali jsme se vědců: Čím je způsobeno, že občas vidíme skvrnky ‚uvnitř oka‘?

Oko (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Oko (ilustrační foto) | foto: Shutterstock

Skvrnky před očima – asi každý si jich už někdy všiml. Našedlé nebo krystalické plošky, někdy tmaví červíčci, jindy jen stíny, jako když nám přelétne před okem malá banánová muška. Prostě zákalky. Na otázku odpověděl prof. RNDr. František Vyskočil, DrSc., katedra fyziologie Přírodovědecké fakulty UK a Fyziologického ústavu Akademie věd ČR.

Plavou zdánlivě před očima, přičemž každé oko je má jiné, nebo jsou pouze v jednom oku. Někdy bývají ostřejší, někdy rozmazané. Nejčastěji je zpozorujeme při čtení z bílého papíru nebo při pohledu na světlou stěnu, strop či modré nebe.

Zeptejte se vědců

Neumíte si vysvětlit některé zákony přírody? Zajímá vás, proč je obloha modrá nebo proč si sova nemůže ukroutit krk? Zeptejte se vědců prostřednictvím rubriky serveru Lidovky.cz.

Otázky posílejte na e-mail internet@lidovky.cz a do předmětu napište: Otázka pro vědce nebo položte otázku přes Twitter s hashtagem #otazkaprovedce.

Pokud jste se někdy zkusili zaměřit na některou z těchto skvrnek, pak víte, že to nejde. A při nepatrném pohybu oka často rychle zmizí, aby se po chvíli zas vrátily – jako drzé mouchy na jahodový koláč na zahradě. Podle toho také dostaly svůj lidový a nakonec i odborný název muscae volitantes, což znamená „létající mušky“.

Ani když se některá skvrnka nebo vločka dostane přímo do zorného pole, nedokážeme hned určit, o co se jedná. Každopádně pokud mrkneme bez pohnutí očima a skvrnka se posune či zmizí, něco vám „padlo do oka“ a smítko leží na jeho povrchu.

Jestliže se však „mušky“ posunou jen málo nebo vůbec, svědčí to o tom, že jsou uvnitř oka – ve sklivci. Zákalky se nacházejí za oční čočkou, proto zůstávají neostré. Jedině když se chvíli díváme nahoru, dostanou se částečky k sítnici a jsou ostřejší.

Sklivec je hmota vyplňující vnitřek oční koule. Má rosolovitý charakter díky obsahu kyseliny hyaluronové, kterou produkují hyalocyty, shluky buněk na okraji sklivce. Ty hrají zásadní roli v udržování jeho průhlednosti a vyrábějí také protein kolagen typu II. Sklivec není o moc hustší než voda. Chcete-li se tedy zaměřit na nějakou skvrnku, může při rychlém pohybu oka odplout ze zorného pole.

Anatomie oka. Všimněte si sklovitého kanálku, který prochází sklivcem od...

Odkud „mušky“ pocházejí? Některé představují pozůstatky růstu a dozrávání oka před naším narozením. V počátečních fázích vývoje totiž vnitřek oka plodu vyplňují různá podpůrná vlákna a buňky. Ty se zhruba v době porodu změní ve sklivec. Některé buňky nebo zlomky vláken ale mohou přetrvat a plavat ve sklivci, který se už během života neobměňuje – na rozdíl od čiré tekutiny v přední oční komoře mezi rohovkou a čočkou.

Ve sklivci je také sklovitý kanálek mezi zrakovým nervem a čočkou, kudy u nenarozeného dítěte vedla cévka, jež vyživovala vyvíjející se čočku. Před narozením cévka zaniká, ale její drobné části či jednotlivé epitelové buňky zde mohou zůstat a vrhat jemné stíny na sítnici.

Zákalky mohou mít i další příčiny. U dospělého člověka není sklivec stejnoměrně rosolovitý. Na povrchu má jemnou, řiďounkou hyaloidní membránu, která ho spojuje se sítnicí. Sklivec na sítnici vlastně lehce naléhá a drží ji u zadní pigmentové stěny oční koule. Jak víme, sítnice je světločivá tkáň, která vystýlá velkou část vnitřku oka a promítá se na ni obraz toho, co vidíme.

Z hyaloidní membrány vycházejí do sklivce velmi jemná stabilizační vlákna, aby se sklivec stačil při očních pohybech otáčet společně s okem a sítnice se neodchlipovala. Jak stárneme, začínají se tato vlákénka napínat a svrašťovat. Některá se mohou natrhnout nebo úplně odtrhnout. S postupujícím věkem se sklivec zároveň stává od okrajů vodnatějším, takže v něm úlomky vláken dokážou volněji plavat až do středu zorného pole.

Snímek očního pozadí s cévami, které vyživují sítnici. *Uprostřed* je žlutá...

Snímek očního pozadí s cévami, které vyživují sítnici. *Uprostřed* je žlutá skvrna, místo s nejostřejším viděním. *V levé části* se nachází slepá skvrna, odkud vychází zrakový nerv.

Sklivec také postupně zmenšuje svůj objem, a proto se v některých případech místy odtahuje od sítnice. Za sebou pak nechává drobné částečky buněčného odpadu. Z těchto důvodů se může množství sklivcových zákalků ve vyšším věku zvětšovat. Podobně jako přibývá nálevníků, když dlouho nečistíme vodu v akváriu.

Jinou příčinou „mušek“ je výron krve z cév sítnice, což postihuje především lidi s cukrovkou a následným onemocněním sítnice zvaným diabetická retinopatie. Vysoká hladina glukosy v krvi totiž ničí původní cévy; vznikají sice nové, ovšem méně kvalitní a velmi křehké.

Ale i u zdravých lidí může vést úraz hlavy nebo větší tlak na oční bulvu k výronu červených krvinek. Ty mají kvůli své přilnavosti sklon se shlukovat nebo tvořit řetízky. Když se dostanou do sklivce poblíž sítnice, vnímáme jejich stíny. Naštěstí se krvinky snadno vstřebávají a časem zmizí. Nejde však o pravé „létající mušky“ – příčinou je zde vnější poškození.

Zákalky, hlavně ty shlukové a tmavší, jsou nepříjemné třeba při čtení nebo jemné práci, většinou ale nesignalizují nic závažného. Obtěžují i mladé lidi s normálním zrakem.

Rada oftalmologů zní: naučte se je nevnímat, případně zkuste kapky s jodidem draselným, prý pro lepší vstřebání (moje osobní zkušenost však je, že nepomáhají).

Některé zákalky lze rozdrtit laserovými pulzy a rozptýlit je, nebo v nejhorším případě vyřešit problém vitrektomií. To je chirurgický zásah, při němž se přes tři vpichy do oční bulvy odsaje sklivec. Sítnice ale musí zůstat přitlačená ke stěně oka, a proto se sklivec hned nahradí – obvykle jedním ze tří expanzních plynů z rodiny perfluorkarbonátů či silikonovým olejem.

Expazní plyny mohou během několika dnů až 4× zvětšit svůj objem a po přítlačné stabilizaci sítnice se vstřebají cévnatkou do krve. Silikonový olej se musí asi po půl roce operačně nahradit fyziologickým roztokem. Plyny nebo fyziologický roztok potom tělo spontánně vymění za oční komorovou vodu, což je výživný filtrát krevní plazmy bez krvinek a většiny bílkovin.

V této komorové vodě ale mohou vznikat nové mušky. Vitrektomie se tedy provádí spíše při infekčních a jiných zákalech sklivce (nejčastěji se do něj očním nervem rozšíří zánět mozku či jeho obalů) nebo při problémech s viděním, které způsobuje poškození sítnice cukrovkou.

Někdy ale mohou „mušky“ přece jen určité nebezpečí signalizovat. Je to tehdy, když jich najednou přibude a především tehdy, když je provázejí světelné záblesky. Víme, že v sítnici jsou světločivé a barvočivé receptory – tyčinky a čípky. Tyto receptory lze podráždit třeba i mechanicky, stejně jako rozvětvené výběžky optického nervu vedoucí ze sítnice do mozku.

Simulace toho, jak vnímáme „létající mušky“ při pohledu na modrou oblohu.

Simulace toho, jak vnímáme „létající mušky“ při pohledu na modrou oblohu.

Pokud v určitém místě došlo k odchlípení části sítnice (za což někdy může i smršťující se sklivec), jsou tam tyčinky a čípky při rychlejších očních pohybech mechanicky drážděny tahem vláken ze sklivce. Vzniká tak vjem světelných záblesků. Uvědomme si, že sítnice má tloušťku a konzistenci kousku jemného navlhčeného papíru a je skoro stejně mechanicky odolná. Čili moc ne.

Světločivá vrstva sítnice je pevněji přichycena (zezadu ke stěně oční bulvy a zepředu ke sklivci) pouze na svém předním okraji a kolem zrakového nervu neboli v oblasti slepé skvrny. O něco slabší spojení se sklivcem má také v centrální jamce žluté skvrny, kde je nejvíc čípků a nejostřejší vidění. Zbytek sítnice je přidržován – vlastně přitlačován – k očnímu pozadí jen sklivcem.

Oko je natolik pružné, že ani při razantním úderu do hlavy se sítnice většinou neodchlípí ani neprotrhne. Někdy však k poškození přece jen dojde, třeba při sportech s malými míči nebo gumovými puky. Po úderu se sítnice v určitých oblastech uvolní, případně v ní vznikne malá trhlinka. Tekutina ze sklivce se pak může dostat za sítnici a oddělit ji od spodnějších vrstev – cévnatky a pigmentované bělimy. Kousek sítnice pak „vlaje“ ve sklivci.

Spolu s poúrazovým krvácením (které vnímáme jako záplavu tmavých stínů krvinek) se může v odchlípené části sítnice brzy zhoršit zásobování receptorů kyslíkem a živinami. Tyčinky s čípky přestávají reagovat na světlo a postiženému se zdá, že se zorné pole zatahuje tmavou clonou, „černou oponou“. Zatemňování často začíná od nosní strany. Vše probíhá tempem závislým na stupni postižení, ale léčba musí být okamžitá. Nejčastěji se používá takzvaná chirurgická laserkoagulace.

Pokud si někdy něčeho takového všimnete, nebo si vám někdo postěžuje hlavně na „záblesky“ při okraji zorného pole, okamžitě navštivte očního lékaře či pohotovost! Kdyby se totiž odchlípení postupně rozšiřovalo směrem ke žluté skvrně, mohlo by to vést až k oslepnutí. „Mušky“ a záblesky nás tedy mohou včas varovat.

Nizozemský lékař Frans Cornelis Donders (1818–1889), který mimo jiné zkoumal...

Nizozemský lékař Frans Cornelis Donders (1818–1889), který mimo jiné zkoumal „mušky“ v oku.

Muškám poletujícím v oku kupodivu do značné míry vděčíme i za naše pečlivě vybroušené brýle, pokud je potřebujeme. Známý holandský lékař Frans Cornelis Donders se chtěl dozvědět, co mušky způsobuje, a v 60. letech 19. století pečlivě studoval anatomii a fyziologii oka. Některé zdroje „mušek“ skutečně našel.

Současně však objevil, co je podstatou dalekozrakosti a neostrého vidění (astigmatismu). U dalekozrakosti jde o menší délku oční koule – ohnisko rohovky plus čočky je kvůli tomu při ostření nablízko až kousek za sítnicí. Neostré vidění při astigmatismu je způsobeno nepravidelným zakřivením především rohovky.

Donders navrhl první prizmatické a cylindrické brýlové čočky. Rovněž vynalezl tonometr na měření nitroočního tlaku a upravil oční zrcátko (oftalmoskop) pro běžné použití v ordinaci.

I v jiných směrech byl tento holandský lékař velice invenční. S využitím svých oftalmologických znalostí například vypracoval metodu, jak měřit důležitý psychofyziologický parametr – reakční čas. Ten udává, jak rychle náš mozek zpracuje zrakovou informaci a odpoví na ni nějakým pohybem. Donders zjistil, že jednoduchá reakce typu „stiskni ANO“ je rychlejší než reakce, při které se musíme rozhodovat („stiskni ANO, nebo NE“).

Tento poznatek nyní patří k ústředním principům kognitivní psychologie. Měření reakčního času zase pomáhá kvantifikovat a chápat procesy jako učení, paměť či pozornost. Podobně jako my se kupodivu rozhodují nikoliv „mušky“ v našem oku, ale mušky octomilky – někdy zaváhají, když mají na výběr. A to je může stát i život.

Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?
Moje dcera má dvě mámy. Mám na to právo?

Jsem mámou jedné úžasné holčičky, která si žije ve svém batolecím světě a nic ji netrápí. To však bohužel nemohu úplně říct o sobě, tak jsem se rozhodla se ze svých obav a pochyb aspoň vypsat.