Před 390 lety, 8. listopadu 1620, se na Bílé hoře před pražskými branami odehrála bitva, která vstoupila do českých dějin jako jedna z největších národních katastrof. Právě ona totiž bývá tradičně označována za počátek třísetletého období "temna" - habsburského "útlaku" českých zemí, násilné rekatolizace a germanizace země.
Z vojenského hlediska bezvýznamný střet mezi českým stavovským vojskem, čítajícím 20 tisíc mužů a o něco silnějšími katolickými ligistickými jednotkami trval pouhé dvě hodiny.
Špatně placení a nedisciplinovaní žoldnéři v českých službách nedokázali využít svoji strategicky výhodnou pozici a byli nepřáteli lehce rozprášeni.
Během boje padlo poměrně málo mužů, mnoho jich však bylo pobito na útěku. Nejvíce vojska zahynulo u letohrádku Hvězda. Počet padlých mohl tedy být kolem 5 tisíc mužů. Jiné prameny udávají až 9 tisíc zabitých.
Úprk Čechy zvoleného krále
Český "zimní" král Fridrich Falcký, dosazený místní šlechtou na trůn místo Habsburka Ferdinanda II., se na bojiště dostavil až ve chvíli, kdy jeho armáda začala ustupovat, a hned následujícího dne po porážce z Prahy uprchl. Rakouští Habsburkové opět začali upevňovat moc.
Město plně ovládla císařská vojska a povstalci byli krutě potrestáni. V červnu následujícího roku bylo 27 jejich vůdců popraveno na Staroměstském náměstí, kde jejich památku dodnes připomíná pamětní deska a 27 křížů vyznačených v dlažbě na chodníku.
Na samostatný stát si Češi museli počkat až do roku 1918.
