Středa 20. října 2021, svátek má Vendelín
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Česká porodnice nikdy více? Před Deníkem matky aneb Jak to všechno začalo

Magazín

  6:01
Místo, kde vás nikdo nerespektuje a kde musíte být vyzbrojeni porodním plánem, aby vše proběhlo aspoň trochu důstojně. Místo, kde do vás napěchují medikamenty a kde vládne neosobní přístup. Místo, odkud si ženy odnášejí traumata a děsivé zážitky. Tak přesně takový pocit jsem měla kdysi jako prvorodička, když jsem si přečetla, co vše mě čeká v PORODNICI.

Novinářka a autorka knihy Deník matky Veronika Jonášová se synem Kryštofem. foto: Archiv Veroniky Jonášové

V závěrečném příspěvku v rámci Deníku matky cítím, že bych měla téhle instituci proto tak trochu splatit dluh a napsat svou skutečnou zkušenost. Nejen kvůli lékařům a personálu, ale i kvůli dalším budoucím maminkám. I proto, že mám srovnání s často obdivovaným zahraničím – konkrétně s Německem. A i přesto, že jsem nikdy nechtěla psát o porodu.

Na pobyt v porodnici totiž nakonec vzpomínám jak na jeden z nejhezčích zážitků v životě a přitom jsem čekala spíš opak. Kdysi jsem si načetla (ano na internetu a v diskusích – to prosím prvorodičky nedělejte), že mě čeká jen hrůza. K tomu pár příběhů od lidí z okolí a názory některých organizací, které se v téhle oblasti angažují a bylo jasno. Bude to peklo! Šla jsem proto do porodnice nervózní a vyděšená a stále jsem čekala, kdy už to přijde a kdy se mnou někdo začne jednat tak odstrašujícím způsobem, jak jsem si myslela. Nic takového se ale nedělo.

A vzhledem k tomu, že s negativními zážitky se každý rád svěří (a my Češi si obecně rádi stěžujeme), zatímco to pozitivní zapluje, rozhodla jsem se o tom napsat. Myslím si totiž, že se na české porodnictví sype v poslední době vlna často neoprávněné kritiky a že se na veřejnost dostávají neúplné informace, které zbytečně shazují práci lékařů a navíc ještě dokáží vystrašit budoucí matky – tak jako kdysi mě.

Takže tady je moje zkušenost. Ve velké české porodnici jsem porodila dvě děti v rozmezí 5 let, mám tedy srovnání. Záměrně neuvedu jméno porodnice, aby si někdo neřekl, že jí dělám reklamu: ale šlo o jednu z těch, které se přezdívá „továrna“. Nic alternativního. V téhle „továrně“ na mě všichni byli milí od začátku do konce. Neustále se mě ptali, zda všemu rozumím, všechno mi bylo vysvětleno a opravdu nikdo mi ani náznakem nenutil medikamenty (spíš naopak, o ty jsem si musela říkat). Vše se lékaři snažili řešit spíš konzervativně a došlo i na nějaké vonné olejíčky.

Moje doktorka byla velmi klidná a hodná a mluvila na mě konejšivým hlasem tak, že mi připomínala v bílém plášti jakéhosi anděla. Jak jsem ale byla ráda, že jsem v porodnici, když se objevily nečekané komplikace a hned na sále mě okamžitě operovali. Jen díky rychlému zásahu lékařů (díky) jsem v pořádku a mám úžasného zdravého syna (i proto nikdy nebudu souhlasit s tvrzením, že domácí porody nejsou risk). Nikdo mě od něj pak následně neseparoval, naopak byl pořád se mnou v pokoji a setry se mnou neustále konzultovaly kojení. Vše proběhlo naprosto v pohodě a při odchodu domů jsem dokonce poprvé v životě plakala štěstím!

Veronika Jonášová

Veronika Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poté přešla do České televize, kde působí doteď jako reportérka a moderátorka. Ve volném čase se věnuje psaní a synovi Kryštofovi.

Když jsem za několik let znovu otěhotněla, žila jsem v Berlíně a měla možnost porodit tam: moje německá gynekoložka Nina (stejně sympatická jako moje pražská doktorka) mne přemlouvala, že je to u nich lepší, že se budu mít jako v lázních! Bylo to tedy těžké rozhodování, přesto jsem nakonec znovu odjela do Česka do „mé porodnice“. Tentokrát to byl plánovaný císařský řez, i tentokrát jsem se klepala strachy (kvůli operaci, o které jsem si opět načetla samé hrozné věci), i tentokrát jsem byla spokojená. Opět na mě i manžela (který mne doprovázel celou dobu) byli všichni milí a příjemní a narodila se nám tam nádherná spokojená holčička. Dítě jsem měla opět celou dobu u sebe v pokoji. Bylo to před Vánoci, panovala tam sváteční atmosféra a já byla šťastná, že vše dobře dopadlo. Dokonce jsem byla tak nadšená, že když mi sestra při odchodu řekla: „Přijďte zas, budeme se těšit“, tak ze mě vypadlo: „Jasně, přijdeme!“ A v tu chvíli těsně po porodu jsem opravdu vážně uvažovala o třetím dítěti!

Co tím chci říct? Samozřejmě – měla jsem asi i štěstí a ne všichni mají dobré zážitky jako já. A ano, české porodnice mají co zlepšovat, ale měla by se o tom vést věcná diskuse. Za mě bych například po vzoru Německa zavedla kontakt miminka a matky skin to skin po normálních porodech, ale i po císařském řezu, pokud si to maminka přeje. To se běžně u našich sousedů dělá. V Německu je třeba taky skvělý systém porodních asistentek hebamme, které pečují o miminka i v šestinedělí. Inspirace je více.

Obecně si ale myslím, že naše porodnice jsou na skvělé úrovni – a to mám srovnání ještě i s dalšími zeměmi v zahraničí, kde mám mnoho přátel. Všechny mé kamarádky chválí německé porodnice, nicméně když jsem si třeba prohlížela berlínskou porodnici (pravda v úvodu na prohlídce nám všem dali welcome drink a připadala jsem si spíš jako na recepci), v ničem mi nepřišla zásadně lepší než ta moje pražská.

Myslím, že nejen českému porodnictví by velmi pomohlo, kdyby měli lékaři lepší podmínky. Protože mezi nimi mám přátele a vím, že jde o obrovskou řeholi, kterou si málokdo asi umí představit – musí třeba často sloužit dlouhé i dvojité směny a pak chápu, že nemohou být pokaždé milí. Vím, že ani oni to nemají jednoduché s některými rodičkami. Přibývá totiž lidí, kteří mají různé speciální požadavky (což je samozřejmě v pořádku, někdy je ale dotahují až na hranici rozmarů), a často jim nejvíc záleží na jejich filosofii a na tom, zda porodí podle svých představ a budou si moci domů odnést placentu....

Za mě platí, že nejdůležitější je mít zdravé dítě. A pak už záleží na tom, jak ho vychováte a co mu předáte. Taky jsem si proto nešla do porodnice pro „krásný zážitek“ ani jsem tam nehledala lásku, přátelství a aromaterapii. Šla jsem tam porodit zdravé dítě, což se mi v obou případech podařilo. A paradoxně jsem tam zažila i to porozumění a odnesla jsem si i onen krásný zážitek. A nakonec jsem si tam našla dokonce i to přátelství: jedna z mých nejlepších kamarádek je totiž moje gynekoložka Eva, se kterou jsem se seznámila právě kdysi u porodu.

Je skvělá, stejně většina těch, na které jsem v porodnici narazila a všem za jejich přístup moc děkuju (včetně sanitáře, který mě vystrašenou před císařským řezem rozptýlil svou historkou o tom, jak „nemá štěstí na ženský a jak s ním jeho bývalka vymetla“ – zafungovalo to, když jsem to s ním probírala, vůbec mi nepřišlo, že jdu na operaci ?)

Tenhle sloupek proto věnuji jim a všem budoucím matkám pro povzbuzení.

PS: Tenhle příspěvek je asi můj nejdelší a zároveň poslední. V porodnici to kdysi před lety začalo a já se rozhodla, že bych si chtěla psát Deník matky. Plánovala jsem to na jeden rok. Nakonec jsem vydržela víc než šest let! Moc mě to bavilo a získala jsem tak i hodně nových přátel, kteří mě na základě deníku zkontaktovali. A napsala jsem knížku. Kromě toho jsem se přesvědčila, že mateřství má hodně kontroverzních a diskutovaných témat.

Bavily mne (až na sprosťárny) názory obou stran. Psala jsem to ráda a témat je stále hodně, jen už se dvěma dětmi a prací nestíhám. Děti jsou to nejlepší, co mne potkalo, ale po letech se přesouvám opět k „nemateřským tématům“. Všem čtenářům moc děkuju za podporu i za pozornost!

Autor:

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Děti zvládnou všechno, to samé ženy. Muži však nevydrží, říká expert na přežití

Premium Tři dny trvalo pátrání po osmileté Julii z Berlína, která se v neděli ztratila rodičům u Čerchova na Domažlicku. V...

Jak se rodí sebevražda. Psychiatr Höschl nejen o schizofrenii a depresi

Premium Jak velká musí být síla, která člověka dožene k tomu, že si sám dobrovolně vezme život? Jaké jsou poslední myšlenky...

Mohlo by vás zajímat