Ještě před třemi týdny jste mohli Shelleyho Howarda vidět téměř denně v některé chicagské restauraci nebo baru, jak popíjí s přáteli. Dnes tento Američan, stejně jako miliony dalších lidí na světě, tráví večery kvůli epidemii způsobené koronavirem sám doma, píše agentura AFP.
‚Užijte si, že jste protivní.’ Pár tipů do karantény od muže, který žije 50 let mimo civilizaci |
Třiasedmdesátiletý Howard, který je velmi společenský, pravidelně umísťoval na internet fotografie z těchto živých večírků, na nichž často tiskne lidem ruce nebo je objímá. Od té doby, co přišla karanténa a všechny obchody, které nejsou životně důležité, byly zavřeny, tento grafik pracující v hudebním průmyslu, který žije sám, je téměř izolován a bez kontaktu s lidmi.
Když chybí fyzický kontakt
„Rád jsem druhé bavil a lidé mě měli rádi. Ale nedá se nic dělat,“ říká rezignovaně. Jeho příběh je stejný jako u mnoha dalších lidí na světě, kteří jsou postiženi ztrátou každodenního fyzického kontaktu, jejž vědci považují za životně důležitý.
„To, co se děje při fyzickém kontaktu, je velmi důležité,“ říká Tammy Fieldová, ředitelka výzkumného ústavu lékařské fakulty Miamské univerzity. „Nervový systém pracuje zpomaleně. Snižuje se srdeční rytmus, klesá krevní tlak, mozkové vlny jsou uvolněnější a to vše vede k poklesu hladiny stresového hormonu kortizolu,“ dodává.
Lilia Chaconová, ředitelka odboru komunikace města Santa Fe v Novém Mexiku, rovněž smutně vzpomíná na časy, kdy měla lidské kontakty. Pětašedesátiletá žena žije sama a pracuje z domova.
„Je to hrozné, jak se váš život může rychle změnit. Dívám se na televizi, vidím lidi, jak sedí u sebe kolem stolu a říkám si: Můj Bože, to se dnes nemůže stát,“ říká. Aby nahradila tento nedostatek, začala s přáteli komunikovat prostřednictvím aplikace FaceTime. „Zůstávám tak ve vizuálním kontaktu s přáteli. To pomáhá,“ tvrdí.
Zvláště postiženi jsou staří lidé, protože jsou zranitelnější pokud jde o covid-19 a často žijí sami. Mary Carlsonová je neurobioložka na Harvardově lékařské škole. Stala se odbornicí na poruchy vyplývající z nedostatku citů. Studovala případy dětí žijících v rumunských ústavech v 90. letech.
„Povzbuzuji lidi, aby udržovali sociální interakci prostřednictvím zraku a sluchu. Těm, kdo žijí sami, umožňuje technika kontakty přes telefon a video, aby překonali toto restriktivní období,“ uvádí. Uklidňuje ty, kdo se znepokojují a ptají se, zda budou po pandemii vědět, jak normálně jednat s lidmi.
Práce z domova a kočky
„Dávám jim jako příklad Nelsona Mandelu, který strávil 27 let ve vězení,“ vysvětluje. „Když pak vystoupil v televizi, viděli jsme, že vůbec neztratil své sociální schopnosti ani citlivost vůči druhým,“ říká.
Šestačtyřicetiletá Charlotte Kullenová, která řídí reklamní firmu na Manhattanu, žije sama a pracuje z domova. Podle ní to je délka trvání restrikcí, která začíná dělat problémy. „Jeden měsíc doma je jedna věc, ale jestli to bude trvat 18 měsíců, bude to něco jiného,“ soudí.
Shelley Howard v Chicagu kompenzuje samotu tím, že na sociálních sítích propaguje koncerty jednoho přítele. Význam pro něho má také přítomnost jeho dvou koček. „Není to ono, ale jedna mi spí v náručí, a tak strávím deset hodin přitisknut k této živé věcičce, která dýchá. Druhá mi spí na kolenou nebo na prsou. Jsem tedy v kontaktu s živými bytostmi,“ říká.
