Přitom se však k rozpohybování míče nesměla použít chodidla ani dlaně, byla to spíše hra vysokých loktů, ramen, boků a kolen. Jako podivný musel Evropanům připadat i samotný míč používaný při hře – byl pružný, skákavý, takovou hmotu starý kontinent neznal.
Přesto tento materiál zprvu nevzbudil v Evropě větší zájem; pro Španěly bylo jistě podstatnější americké zlato, svéráznou pryž brali spíš jen jako kuriozitu z dalekých zemí. Pozornost nijak zvlášť nestoupla, ani když v roce 1736 poslal ze severoekvádorské provincie Esmeraldas do Francie zásilku jakési pryže francouzský přírodovědec Charles Marie de La Condamine. Neopomněl též připojit řadu pozoruhodných faktů o využití této pružné a ve vodě nerozpustné látky, jež se získávala z latexu vytékajícího ze stromu zvaného Hévé.
Mléčná tekutina
Podstatně větší odezvu už ale mělo pojednání rovněž francouzského inženýra Françoise Fresneaua, který od roku 1732 působil v Cayenne ve Francouzské Guyaně; měl tu především postavit nové opevnění města, ale také se poohlédnout po neznámých rostlinách pro královskou zahradu. Už v roce 1746 se v jednom z dopisů zmínil o mléčné stromové tekutině, kterou Portugalci používají k výrobě různých předmětů, záhy podrobně popsal podstatné aspekty zpracování a použití této látky i v článku publikovaném francouzskou Královskou akademií věd v roce 1751 – nechyběly v něm ani kresby oné dřeviny. Strom ronící latex teď už byl vlastně znám z několika oblastí, Španělé v Ekvádoru mu říkávali Hévé, Portugalci v Amazonii Seringueira a původní Američané Caoutchouc – ejhle, kaučuk byl na světě.
Spor o podobu
Jenže v roce 1775 nastal zmatek: botanik Jean Baptiste Christophe Fusée-Aublet v práci o flóře Francouzské Guyany popsal naprosto stejně využívaný strom jako zcela nový druh, dal mu jméno Hevea guianensis a zároveň upozornil, že dříve Akademií vydané Fresneauovy ilustrace stromu jsou špatné. Rozhořely se následné spory o reálné podobě dřeviny, zjistilo se, že proměnlivá je i kvalita kaučuku z různých regionů. V roce 1780 byla na toto téma v Holandsku sepsána dokonce větší srovnávací studie.
Dnes už s jistotou víme, že pružnou hmotu obecně zvanou kaučuk lze získat z více druhů rostlin. K výrobě se používaly nejen rostliny jihoamerické (některé druhy rodu Hevea a Manihot glaziovii) a středoamerické (Castilla elastica), ale také jihoasijské (např. fíkovník Ficus elastica nebo gutaperča Palaquium gutta), v menší míře i africké (Saba comorensis).
V přímořské části Ekvádoru se mohl dávný přírodovědec La Condamine setkat snad jedině s druhem Castilla elastica – ten zřejmě sloužil už starým Aztékům. Co viděl v Guyaně Fresneau, není zrovna jisté, nejhodnotnější bylo samozřejmě pozorování Aubletovo, jeho popis kaučukovníku guyanského je platný dodnes.
Obzvláště důležitou surovinou se stal přírodní kaučuk poté, co se Američanu Charlesi Goodyearovi podařilo v roce 1839 výrazně zlepšit jeho vlastnosti vulkanizováním. Časem se ještě ukázalo, že nejlepším zdrojem kaučuku není ani tak Aubletův kaučukovník guyanský, ale brazilský (Hevea brasiliensis).
Nastala doba kaučukové horečky, doba velkého průmyslového rozmachu, ale také nemilosrdného ničení amazonských lesů a bohužel i krutého zotročování zdejších obyvatel. A přitom to vlastně všechno začalo tak hravě – hopsajícím míčem.
