Jako to bylo v případě silonek, s jejichž výrobou se v někdejším Československu začalo před pětašedesáti lety.
Umělé vlákno silon, jež nahradilo do té doby používané luxusní hedvábí a z něhož se dámské punčochy začaly ve velkém tkát, patřilo mezi první velké objevy Otty Wichterleho, jednoho z největších českých vynálezců minulého století. Na způsob výroby syntetických vláken a spřádání polyamidové příze přišel ovšem už o desetiletí dříve, když před nacistickými perzekucemi přijal azyl ve výzkumných chemických dílnách obuvnického impéria Baťa. Začátkem roku 1940 nastoupil ve Zlíně do tamní laboratoře, kde dostal volnou ruku pro vlastní výzkum. A už o rok později vyvinul příze, z nichž se utkaly první ponožky a punčochy.
Střídaní barev na přechodu. Jak vznikl semafor? |
Wichterle ovšem nebyl první, kdo přišel s výrobou punčoch ze syntetických vláken. V roce 1939, po pěti letech výzkumu, první exempláře z nylonu představila americká společnost DuPont. Její šéfové s nimi tehdy přijeli na Světovou výstavu v New Yorku a ženy jim mohly ruce utrhnout. Do konce následujícího roku se v USA prodalo 64 milionů párů. Byly levné, pevné a dámy si jimi mohly zakrýt nohy, které diktát zkracujících se sukní v první polovině 20. století čím dál více odhaloval. Jenže se z nového vynálezu neradovaly dlouho. Amerika se přidala k válce v Evropě a místo punčoch se musely dělat padáky a stany.
Ani Wichterle to se svým vynálezem neměl jednoduché. Firma Baťa nechtěla, aby jeho vynález padl do rukou nacistů, a tak se dohodli, že jej dají k ledu a k vláknům se vrátí po válce. Ale to se zase moci nad firmou chopili komunisté, kteří o služby vynalézavého vědce zájem neměli. S výrobou silonu se tak začalo až v roce 1950 v Plané nad Lužnicí. Ze závodu Elite ve Varnsdorfu pak Československo několik desetiletí zásobovalo celý bývalý komunistický blok.