Jurriën je jedním ze šesti studentů, kteří si zvolili bydlení v tomto domově důchodců v Deventeru na východě Nizozemska. Studenti a penzisté tu společně žijí díky unikátnímu projektu. Studenti neplatí nájemné, ale po třicet hodin měsíčně se každý z nich věnuje 160 důchodcům. Dělají pro ně to, na co nemá ošetřující personál vždy čas.
„Navštěvují seniory, aby si s nimi popovídali, hrají s nimi společenské hry, doprovázejí je na nákupy nebo nakupují pro ty, kdo již sami nemohou,“ vysvětluje Arjen Meihuizen, který aktivity v domově koordinuje.
Zatímco domovy důchodců v mnoha evropských zemích nemají dost míst, aby mohly reagovat na stárnutí obyvatelstva, v Nizozemsku tato zařízení naopak nejsou plně obsazená, protože vláda v rámci úsporných opatření zpřísnila podmínky potřebné k přijetí do domova důchodců.
PSALI JSME: |
Některé domovy tak mají vyšší náklady a jednou z možností, jak je vyrovnat, je pronájem pokojů. Přítomnost studentů v domově je však řešením, jak jej otevřít vnějšímu světu a jak bojovat proti izolaci seniorů. Tato koncepce vyvolala v zemi zájem a několik dalších zařízení chce na tuto myšlenku navázat. Pomůže to vyřešit několik problémů zároveň: mladí nemají kde bydlet a nemají peníze a senioři jsou zase osamělí.
I jinde v Evropě se uplatňují mezigenerační zařízení, ale takové iniciativy se pro nedostatek kapacity většinou uskutečňují mimo domovy důchodců. Některé projekty například umožňují kontakt studentů hledajících ubytování a starých lidí, kteří mají v bytě volný pokoj. Vznikají i mezigenerační komplexy nemovitostí.
Ve Francii byla podobná myšlenka uplatněna zvláště v Lyonu, kde však studenti platí nájem a je zde mnohem přísnější disciplina než v Deventeru. Studenti si sem například nesmějí zvát kamarády. V Asnires u Paříže žije jeden student zdarma v domově důchodců výměnou za to, že má jednou měsíčně týdenní noční službu.
„Když je vám šestadevadesát a nemůžete se postavit na nohy kvůli problémům s koleny, doktoři toho už moc nesvedou. Můžeme však takovému seniorovi vytvořit takové životní podmínky, že na bolavá kolena zapomene,“ říká ředitelka nizozemského domova Gea Sijpkesová.
Studenti tu nabízejí aktivity podle svých zájmů či schopností. Například Jordi přivedl skupinu penzistů do zahrady a učí je malovat graffiti na kartony.
Jurriën jednou týdně učí pracovat s počítačem pětaosmdesátiletého seniora. „Umím už posílat e-maily, surfovat na internetu, hledat různá videa nebo jít na Facebook,“ chlubí se penzista.
Jurriënova sousedka Johanna je rovněž nadšená. „Jsem stará a on je mladý, ale dobře si rozumíme,“ říká. „Děláme jen drobnosti, nic velkého, ale to jim stačí ke spokojenosti,“ poznamenává Jurriën.
„Nemusím platit nájem a ráda pracuji se starými lidmi,“ tvrdí dvaadvacetiletá studenta Denise. „Nabízeli mi pokoj o sotva deseti metrech čtverečních, se společnou kuchyní a koupelnou, za 400 eur (téměř 11.000 Kč). Tady mám dvakrát víc místa a vlastní koupelnu i kuchyň,“ říká Jurriën. Studenti si mohou pozvat přátele na skleničku, mohou mít zvířecího mazlíčka: neplatí žádné zvláštní zákazy, ale vše musí zůstat v rozumných mezích.
„Jednou jsem přišel pozdě v noci a vzbudil sousedku. Nebyla příliš nadšená. Jako slušný soused jsem se omluvil a slíbil, že se to nebude opakovat,“ říká Jurriën. Hluk však někdy přichází i od seniorů: Jurriënova sousedka je poněkud nahluchlá. „Když poslouchá televizi, slyším všechno přes zeď,“ usmívá se student.
