„Slza na tváři času.“ To napsal indický básník Rabindranath Tagore o slavném indickém mauzoleu Tádž Mahal. Mughalský císař Šáhdžahán ho nechal v polovině 17. století vybudovat jako památník milované manželky Mumtáz Máhal.
Každý ovšem nedává svůj zármutek nad ztrátou blízkých najevo monumentální stavbou. Způsoby, jakým lidé projevovali žal, nabývaly velmi pestrých podob. Staří Řekové si třeba na znamení smutku stříhali vlasy a jejich prameny pokládali na tělo nebožtíka.
Žalem zkroušení příslušníci papuánského kmene Daniů si usekávají prsty na ruce a v Indii se nechávaly vdovy upalovat na manželově pohřební hranici v obřadu známém jako satí.
Smutní nad ztrátou svých blízkých také ostatní živočichové? S jistotou to nevíme, protože nečteme jejich myšlenky – a zvířata nám to nemohou říct. I když…