Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

ROZHOVOR BEZ OTÁZEK Uvnitř mě je malý rozmazlený kluk

Česko

Kenzo Takada (71), módní návrhář a interiérový designér

Japonský módní guru dnes místo šatů navrhuje interiérové doplňky. Užívá si života, cestuje po světě a třikrát týdně cvičí. Možná i proto vypadá o deset let mladší.

Módě jsem propadl už jako malý kluk. Moje starší sestra se hodně zajímala o módu a jako všechny mladé svobodné Japonky chodila do kurzu šití. Začal jsem si listovat v jejích časopisech a svět krásných modelů mi učaroval. V Japonsku bylo tehdy ale naprosto nepředstavitelné, aby se mladý muž pustil do módního návrhářství, a tak jsem začal studovat lingvistiku na univerzitě v Kóbe.

V té době jsem si všiml článku o tom, že tokijská módní akademie Bunka Fashion College poprvé přijímá i chlapce. Šel jsem za rodiči a ptal se, zda bych mohl přestoupit, ale otec řekl rezolutní „Neexistuje“. Tak jsem si to rozhodl sám. Vystoupil jsem z univerzity, odjel do Tokia a zapsal se na návrhářství. Maminka mi naštěstí tajně posílala peníze.

Celý můj život zásadně ovlivnily tři kroky. Ve dvaceti jsem kvůli studiu návrhářství opustil rodinu a šel na školu. V pětadvaceti, když už jsem byl v Tokiu docela dobře zavedený, jsem se hned po získání diplomu vydal do Paříže. A po dalších pěti letech jsem se rozhodl otevřít vlastní butik, na který jsem tehdy neměl žádné peníze.

Tvrdé začátky v Paříži. Navštěvoval jsem přehlídky, prodával své kresby, kontaktoval média... První kolekce jsem vyráběl z látek, které jsem nakupoval na bleším trhu. Výsledkem byly kompozice plné pestrobarevných vzorů. Finanční podporu na otevření butiku mi poskytla matka a několik přátel. A potom, když jsem v galerii Vivienne uspořádal první malou módní přehlídku, přišli všichni důležití novináři. V Le Figaro, Marie Claire či Elle se objevily jejich články a fotografie, a to bylo v těch prvních okamžicích velmi důležité.

O tom, že jsem dobyl Paříž, jsem neměl čas přemýšlet. Mysleli jsme jen na to, co předvedeme příště, a prvních deset let jsme žili doslova od přehlídky k přehlídce. V mém pojetí je žena smyslná, ale přitom velice přirozená, vyzařuje pohodu a chuť do života. Chtěl jsem, aby se v mých kreacích cítila především pohodlně a vesele a aby věděla, že je krásná.

Používal jsem folklórní motivy z celého světa. Kořeny téhle inspirace pochází z mé cesty lodí z Japonska do Francie v roce 1965. Došlo k ní vlastně náhodou – zdlouhavou cestu lodí jsem původně vůbec neměl v plánu. Podnikl jsem ji na radu jednoho profesora z akademie. Jel jsem přes Hongkong, Singapur, Saigon, Colombo, Bombaj, Džibuti, Alexandrii a Barcelonu. V Hongkongu a ostatních městech tehdy lidé chodili ještě stále tradičně oblečeni, něco takového jsem viděl poprvé v životě a bylo to pro mě nesmírně překvapivé a objevné. Tehdy mě ale ještě vůbec nenapadlo dívat se na jejich oblečení z hlediska módy a nějak to zužitkovat.

Vlastní butik. V roce 1970 jsem si řekl, že už je načase, abych si vytvořil svou vlastní návrhářskou identitu. Vrátil jsem se na čas do Japonska a díval se kolem sebe novýma očima. Navštěvoval jsem divadla a zaměřil se na tradiční kimona, jejich vzory, střihy i způsob, jak jsou ušitá. Hodně jsem vstřebával a začal nacházet svůj rukopis. Vlastní japonskou tradici jsem měl vždycky na prvním místě, ale ovlivnily mne všechny velké kultury, které mají za sebou bohaté dějiny – od Latinské Ameriky přes Evropu, Afriku až po Indii.

Moje vzory. Prvním impulzem, ještě za studií v Tokiu, byl pro mě článek o tom, že pro Diora začal pracovat Yves Saint Laurent. Jeho práci jsem vždy obdivoval, stal se mým celoživotním vzorem. Dalším silným okamžikem byla přehlídka Pierra Cardina, kterou uspořádal v roce 1958 na tokijské akademii. Poprvé jsem na vlastní oči viděl defilé pařížské módy a byl jsem unesený. Mým dalším velkým vzorem byla Coco Chanel. Když jsem se s ní v roce 1965 seznámil, splnil se mi životní sen. Pozvala mě do svého legendárního ateliéru na rue Gambon, stála na slavném točitém schodišti a vypadala jako ikona, kterou jsem znal z fotek.

V nejlepším se má přestat. V roce 1999, když mi bylo šedesát, jsem se rozhodl odejít ze světa módy. Řekl jsem si dost, už nechci tolik pracovat, budu jen cestovat a užívat si klidný život. Ale dlouho jsem to nevydržel. Zjistil jsem, že musím mít nějakou aktivitu, a tak jsem se pustil do interiérového designu, což je oblast módě velmi blízká.

Snažím se obklopovat mladými lidmi a dvakrát třikrát týdně cvičím. Protože ke všemu, co chce člověk dělat, ať už duševního či fyzického charakteru, potřebuje v první řadě dobrou tělesnou kondici. Mám rád humor a smích. Je to asi tím, že se stále cítím trochu jako dítě. Kdesi uvnitř mé duše nebo hlavy stále dřímá ten malý, trochu rozmazlený japonský kluk.

***

CURRICULUM VITAE * Narodil se roku 1939 v japonském Hjógo, měl šest sourozenců * 1958 – jakmile tokijská Bunka Fashion College začala přijímat i muže, přihlásil se na ni * 1965 – přijíždí do Paříže * 1970 – pořádá první módní přehlídku a otvírá butik Jungle Jap * 1987 – zahajuje výrobu parfémů * 1988–95 – v Paříži otevírá 10 butiků Kenzo

* 1993 – značka Kenzo přechází pod francouzský koncern LVMH a prodává se ve 46 zemích světa * 1999 – odchází ze světa módy * 2005 – zakládá společnost Gokan Kobo (Dílna pěti smyslů), v níž se vedle modelových kreací věnuje především realizaci dekorativních a užitkových předmětů do interiérů

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...