12. srpna 2018 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Bylo jí 18. Rozstřílené muzeum po návratu od Balatonu pro mě byl šok, vzpomíná na okupaci

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 12Diskuse

PRAHA Umělkyně Eva Heřmanská se naplno věnovala výtvarné činnosti, když začala sovětská invaze. Tou dobou trávila léto se svými rodiči a sestrou v Maďarsku u Balatonu. O dění v Praze se dozvěděla od lidí v kempu, kteří přinesli tranzistorák. „Bylo to něco neuvěřitelného. Chodili za nimi kamarádi z NDR i Francie. Byli hrozně chápaví. Pořád jsme o tom s nimi hovořili,“ vzpomíná výtvarnice na chvíle porozumění ve smutné době.

O událostech v Československu se v následujících dnech po 21. srpnu 1968 dozvídala přes známé. Informace však byly kusé. Nakonec se do Prahy, kde žije celý život, vrátila i s rodinou před koncem dovolené.

„Otec byl lékař, tudíž bylo jasné, že se rodina musí vrátit do Prahy, aby mohl pomáhat. V Praze navíc žila naše už hodně stará babička, emigrace tak nepřicházela v úvahu,“ vzpomíná. Otázkou bylo, kudy se do Československa s rodiči vrátí. Nakonec jeli přes Slovensko. 

Podcast: Chcete slyšet celý záznam rozhovoru? Poslechněte si podcast

Pohled na okupovanou Prahu, který se jí hned po návratu naskytl, prý už nikdy nevymaže z paměti. Byly to i uniformy sovětských vojáků, které v dívce s uměleckým cítěním vzbuzovaly obrovskou nechuť. 

Kromě toho jí invaze vzala kus mládí, jak vypráví: „Chtěla jsem studovat ve Francii, to ale nešlo, tak jsem šla na Umprum.“ Od té chvíle už jen sledovala, jak režim postupně přitahuje šrouby. 

PROJEKT „BYLO JIM OSMNÁCT“

Kvůli okupaci jim před očima zrudl svět. Pod vlivem událostí takzvaného Pražského jara si přitom tehdy teprve osmnáctiletí lidé svou budoucnost představovali v poněkud jiných barvách. Jednadvacátého srpna roku 1968 sice prožil každý z respondentů úplně jinak, přesto si odnesli stejné pocity. Seriál autorské dvojice Šárky Kabátové a Ondřeje Boja přináší dosud nezveřejněné, padesát let staré, příběhy z doby okupace.

Od 21. srpna 1968, kdy na území Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy, až do konce roku 1989 zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků. Kromě toho měla invaze za následek také emigraci přibližně sta tisíc lidí do konce roku 1969, v dalším období ukončeném sametovou revolucí pak natrvalo odjelo dalších 140 až 250 tisíc lidí.

Do Prahy bez boty a stopem

Invaze měla dopad nejen na vývoj Československa, ale především na osudy jednotlivých lidí. Často se podepsala na jejich beztak složitém vnitřním životě plném rozporů, zasáhla do vztahů v rodině, případně mezi milence, kamarády či spolužáky.

Všichni měli své plány a byli nuceni je vlivem politických okolností rázem přehodnotit. Profesi nikdo z respondentů měnit nemusel, režim je nijak zvlášť tvrdě nestíhal, navždy se jim ale změnil pocit z jejich dospívání. Měli strach, co se bude dít.

Kromě toho si museli dávat pozor na to, komu věřit. Učili se číst mezi řádky. To mladé duše poznamenalo asi nejvíce. Někteří z nich poprvé pocítili chuť bojovat, a to i přesto, že si uvědomovali, co všechno riskují. Někteří z nich kvůli přitvrzujícímu režimu také přišli o své blízké. Například kolínská spisovatelka Irena Fuchsová v den invaze viděla naposledy svého milence Láďu.

Byla do něj zamilovaná. Jenže on zmizel do Prahy. Tím jejich vztah skončil. Když se po nějaké době vrátil, už jim to neklapalo. Změnili se. Tehdy dospívající „hipísačce“ Ludmile Černé zas emigrovali oba sourozenci. Sestru viděla až po revoluci.

Jestliže generace rodičů v té době dospívajících byla ovlivněna zkušeností s válkou a Němci, oni sami se museli vyrovnávat s komunistickým režimem. Na téma okupace jsou proto zvlášť citliví. Když o něm vyprávějí, derou se jim slzy do očí.

Z hlasu některých je ale také cítit zloba. I když mladým lidem tato doba způsobila hodně ran, všichni si uvědomují, že jim normalizace pomohla uvědomit si, co je v životě důležité. To dodnes vnímají jako jakousi nedobrovolnou výhodu.

JAKÝ JE VZTAH ČECHŮ A RUSŮ? DEBATA S PETROU PROCHÁZKOVOU

Kvůli okupaci Čechům a Slovákům před očima zrudl okolní svět. Pod vlivem událostí takzvaného Pražského jara si přitom svou budoucnost představovali v poněkud jiných barvách. Jednadvacátého srpna roku 1968 se nesmazatelně zapsal do historie našeho území.

Server Lidovky.cz u příležitosti 50. výročí události pořádá diskusi pro veřejnost o tom, jak se proměnil vztah Čechů a Rusů.

Diskusi zahájí novinářka LN a humanitární pracovnice Petra Procházková, která proslula nejen zpravodajstvím z válečných konfliktů, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu na Kavkaze. Je držitelkou medaile prezidenta České republiky Za zásluhy či novinářské Cena Ferdinanda Peroutky.

Během večera bude též promítán osmidílný videoseriál „Bylo jim osmnáct“ autorské dvojice serveru Lidovky.cz Šárky Kabátové a Ondřeje Boja.

Termín: úterý 14. srpna od 19:00 v Café Jedna v pražském Veletržním paláci

  • 12Diskuse


Šárka Kabátová

Autor

Šárka Kabátovásarka.kabatova@lidovky.czČlánky