Když Ladislav Smoljak vymýšlel v roce 1962 Zlatého slavíka, byla samotná forma velké ankety časopisu Mladý svět vzácnou příležitostí pro hlas lidu. V té době se všechno rozhodovalo shora: soutěž v popularitě měla osvěžující nádech a pod rouškou demokracie vystrkovala růžky mírná podvratnost.
Však se také výsledky opakovaně upravovaly: v roce 1970 se mezi vítězi nesmělo objevit jméno Marty Kubišové, která už doma tři slavíky měla. Proto byl vyhlášen jen jeden absolutní vítěz: nevíme, s jakými pocity Karel Gott cenu přebíral, každopádně to udělal. A bez námitek.
"Zlatý slavík ztratil pověst nezávislosti, jeho výsledky bezostyšně falšovali z příkazu KSČ redaktoři, ze ziskuchtivosti mafiánští manažeři," píše Jiří Černý ve svém historickém shrnutí Zlatý fond populární hudby. S léty se mnohé měnilo. Slavík se v roce 1992 změnil na Českého, způsoby hlasování se rozšířily. Ale hlavně: ankety a možnost projevit se, to v demokracii nevšednělo, stal se z toho marketingový nástroj. Slavík se přese všechno zachoval: měla ho ráda nejen stárnoucí "televizní generace", ale i sami "lidi z branže". Mnozí o sobě po léta nečetli skutečně uznalou recenzi: tisíce hlasů je ale ujišťovaly, že ještě nejsou sami.
Trauma v našem sklepě
Teď se Slavík probudil uprostřed věku rychlého připojení: kategorii "hvězda internetu" opanovali fanoušci jistého Řezníka, který doprovází brutálním videem svůj rap o krajním násilí (Ta holka v mým sklepě) a vyžívá se v okázalé vulgárnosti (viz osm alb s názvy jako Caviar Bukkake Fetus Exitus). Organizátoři Řezníka vyřadili – s argumentací, že negativní a nenávistnou tvorbu odmítají podporovat.
V tom se víceméně shodneme. Pár klipů Řezníka mi před časem stačilo, abych pochopil, že "hudba" je tu vedlejším příznakem nutkavého ponoru do sadomasochismu, násilné dominance a koprolálie (tedy obsesivní potřeby mluvit sprostě). Není tu odstup a skutečné téma, je to jen vyznavačská exhibice. Jenže: dává to oprávnění Slavíku "zakázat si" Řezníka? Vždyť neschopných a antitvůrčích osob měl ve svých seznamech vždycky dost.
"Hlas lidu", tak klíčový pro Slavíka, je ošidná kategorie. Jenže když ve volbách projdou třeba neonáckové, je to vizitka obecného smýšlení a nikdo je nemůže vygumovat. Stejně tak by se měl Slavík smířit s tím, že mu posílají hlasy stoupenci rýmů "já tě nesnášim, ty kurvo, přitáhnu ti popruhy, až ti prdel urvou": ano, je to na hranici idiocie, ale webové mikroscény dnes takhle fungují. Občas se některá semkne a zviditelní.
Sponzor Českého slavíka výrobce minerálek Mattoni pochopitelně prohlašuje, že s hudbou Řezníka nechce mít nic společného. No jo, ale tím se nachytal: zrazuje tak celou svou důvěru v ty, na kom Slavík stojí – v posluchače. Dokud volili všední pakulturu vyšumělého popu a landovské fašounství mezi řádky, v Mattoni si hlasy "obyčejných lidí" pochvalovali. Ovšem sadistické šméčko Řezníka bylo vybráno tímtéž způsobem vyčpělé demokracie: tady už je lidové rozhodování špatné?
Pro Mattoni i pro nás ostatní je to dobrá lekce, kterou ovšem známe už od voleb: při všelidovém hlasování se nelze spolehnout, že výsledek bude světlý a voňavý jako sponzorský leták. Ať už jsme producenti, nebo občané, měli bychom vědět, že "obyčejní lidé" nám každou chvíli provedou něco jako s Řezníkem nebo s Okamurou. Vrátit to? Pozdě. Třeba se nám aspoň zachce zapracovat na tom, aby v budoucnu mezi hlasujícími neřádilo tolik radikálních traumat.
