Tentokrát trochu osobně: autor tohoto článku přiznává, že v ateliérech výtvarníků strávil hodně času. Oba rodiče byli totiž sochaři, a měl tedy možnost sledovat celý tvůrčí proces od prvních skic ze sochařské hlíny přes sádrové modely až po definitivní díla, zhotovená ze dřeva, kamene, cínu nebo třeba laminátu – jen bronzové odlitky se musely zhotovit v profesionální slévárně.
Studio sochaře bylo vlastně dílnou, v níž by se laik ani nevyznal. Byly tu police se zaprášenými sádrovými modely, ale také truhlářský ponk, výheň, velká vana na sochařskou hlínu, pytle se sádrou, kovové otočné stojany... A byla tu také věčná směs vůní – mokré sochařské hlíny, tvrdnoucí sádry a šelaku.
Tenkrát na „letenském Montmartru“
Studia stávala většinou ve dvoře, někdy tu byla i malá zahrádka. Byly to většinou utilitární stavby, mnohé sloužívaly původně i jinému účelu. To malířské ateliéry přátel mých rodičů byly úhlednější. Nacházely se zpravidla v podkroví starých letenských činžáků, měly velká, na sever obrácená okna, byl v nich větší pořádek (ale ne vždy), zato bylo vše pokapané od barev. Vonělo to tu terpentýnem, olejem a voskem. Místo sochařských stojanů tu byly dřevěné stojany malířské, kotouče plátna, staré rámy, plechovky se štětci a tácy s barvami (opět osobní zkušenost – má žena je malířka a restaurátorka).
Výtvarníků neubývá – spíše naopak – ale těch starých ateliérů na takzvaném letenském Montmartru poblíž Akademie výtvarných umění, kterými prošly generace známých i neznámých osobností, přežilo do dnešních dnů jen pár, většina byly přestavěny na luxusní byty a kanceláře. Dnes už tak ani lidé nevědí, kde vznikaly sochy Jana Štursy, Josefa Mařatky nebo Zdeňka Palcra či obrazy Antonína Slavíčka, Václava Boštíka nebo Adrieny Šimotové.
Na Letné jsou mimochodem jen na dvou domech pamětní desky. Jednu sem dali Slováci, aby připomněli svého slavného rodáka Cypriána Majerníka, který tu měl ateliér, druhou Chorvati, kteří stejným způsobem označili dům, v němž pracoval jejich rodák a profesor pražské akademie Vlaho Bukovac.
Některá umělecká studia naštěstí přežila a výjimečně se v nich dochovalo také původní zařízení. Navíc jsou zajímavá i z architektonického hlediska. Jako příklad může posloužit třeba vlastní dům s ateliérem výtvarníka Františka Bílka na hradčanských baštách. Excentrický umělec si jej v roce 1910 sám navrhl. Pozoruhodnou cihlovou vilu plnou různé symboliky (spravovanou dnes Galerií hlavního města Prahy) je možno dokonce navštívit.
To bylo až do počátku devadesátých let možné také v případě ateliéru sochaře Bohumila Kafky. Jeho studio tvořící křídlo domu, který na Ořechovce navrhl Pavel Janák, spravovala Národní galerie. Dnes je možné si stavbu v holandském stylu z roku 1923 prohlédnout alespoň zvenku –podobně jako sousední vilu se studii Emila Filly, Vincence Beneše nebo Jaroslava Bendy.
O kousek dál, ale stále ještě na Ořechovce lze pak vidět domy výtvarníků Břetislava Bendy, Václava Špály nebo Alfréda Justitze. Smutný osud ovšem potkal velkorysou pracovnu Stanislava Suchardy v bubenečské Slavíčkově ulici. Ta byla prakticky samostatným domem v zahradě, který s obytnou vilou v sousedství propojovala chodba. Obě stavby navržené Janem Kotěrou v secesním stylu v roce 1904 se zachovaly, ale zatímco vila je zásluhou rodiny dodnes intaktní do posledního detailu, ateliér byl už před válkou přestavěn na rodinný dům. Dnes jsou v něm byty zaměstnanců ministerstva kultury.
Více štěstí mělo studio secesního sochaře Ladislava Šalouna v parku u Slovenské ulice na Vinohradech. Secesní budova, kterou snad navrhl architekt Antonín Pfeiffer, dnes slouží jako detašovaný ateliér pražské AVU. Další dva velkoryse navržené objekty, určené původně pro Antonína Slavíčka a Josefa Mařatku, se pak nacházejí v letenské ulici Na Výšinách ve dvoře za dvojicí činžáků, které navrhl v roce 1910 pro stavitele Jana Pacla další Kotěrův žák Jan Mayer –a to ve stylu asketické moderny. V jednom z nich ještě do nedávna pracoval sochař Josef Klimeš. Dnes jsou v obou domcích luxusní byty.
Dům jako dokument
Sochař a profesor akademie výtvarných umění Jan Lauda měl malý domek na Rohanském ostrově, navržený architektem Otakarem Novotným někdy ve dvacátých letech. Dnes v něm sídlí designérské studio Olgoj Chorchoj. Poznáte ho snadno – všude kolem stojí plastiky se sportovní tematikou od Zdeňka Němečka, který tu kdysi pracoval.
I to bývalo příznačné – ateliéry přecházely z jednoho výtvarníka na druhého, ale nikoho nenapadlo je rušit. Byly prostě svědky a součástí historie našeho moderního výtvarného umění.
