Poslední účast českých a slovenských fotbalistů na mistrovství světa, která vyvrcholila ztraceným čtvrtfinále s pozdějšími šampiony z Německa, pro sebe ukradl Tomáš Skuhravý (40). V Itálii 1990 se zrodila legenda zvaná Bomber.
Ještě během turnaje podepsal vytáhlý útočník smlouvu s FC Janov, kde se stal zbožňovaným idolem. Dnes je zpátky v zaslíbené zemi. Pro italskou televizi komentoval vyvrcholení nižších soutěží a fandil svému Janovu.
LN Tomáš Skuhravý, model 1990 a 2006. V čem se od sebe liší?
Ten dnešní získal zkušenosti. A už není tak naivní, jako býval.
LN V čem jste byl naivní?
Teď už se to těžko říká, asi by to za mě měl udělat někdo jiný. Snad v tom, jak jsem se stavěl ke své slávě. To člověk pozná, až když skončí.
LN Vyrovnával byste se dnes s popularitou jinak?
Nejen s ní, ke všemu bych se stavěl jinak. Myslím, že jsem všechno věnoval jenom fotbalu, nevšímal jsem si jiných hodnot, míjel jsem práce, které jsou také zajímavé.
LN A vaši fotbalovou slávu docela překrývala image hvězdy večírků. Nemrzí vás to?
To přece přetrvává do dneška, akorát za komunistů se to daleko víc dramatizovalo. Jenže já jsem tak hrozný věci nedělal, jenom se to na mě vždycky hodilo. Někteří hráči se teď chovají daleko hůř a není to vidět, nezveřejňuje se to.
LN Možná na vás tehdy bylo víc vidět i proto, že jste byl jednou z prvních opravdových hvězd...
Asi ano. Začalo to už v sedmnácti, kdy jsem měl jít do reprezentace. Pan Havránek mě ale odsoudil a vyhodil mě z ní, i když neměl za co. Spal jsem na pokoji se staršími hráči, oni hráli karty, za mnou přijela máma, protože to bylo v Nymburce, jsem z toho okresu. Seděl jsem s ní na parkovišti, a přitom mi řekli, že jsem byl na diskotéce. Ať se probudí a sáhnou si do svědomí. Nic jsem neprovedl, ale od té doby se to se mnou táhlo. Za všechno už pak mohl Skuhravý.
LN Ničeho nelitujete?
Člověk nemůže říct, že je perfektní. Kdyby to tak bylo, bude svět strašně jednoduchý. Ale každý má svoje starosti, nějaké problémy. Co bych změnil? Nic mě teď nenapadá, ale něco by se určitě našlo.
LN Dobře, tak zkuste připomenout váš největší moment...
Těžko vybírat. Nerad prohrávám, takže prožívám každý zápas, ať mistrovský, nebo s kamarády. Na vrchol jsem kráčel od patnácti let, když si mě vytáhl trenér Ježek.
LN Když jste v roce 1990 odjížděl s národním týmem do Itálie, napadlo vás, že vám turnaj úplně změní život?
O tom jsem nepřemýšlel. Ale nějaké naděje jsem si samozřejmě dělal. Chtěl jsem ukázat, že umím fotbal, chtěl jsem se dostat někam ven. Určitě jsem nepočítal s tím, že mi to vyjde až takhle dobře.
LN Nakonec jste ještě v průběhu šampionátu podepsal na hotelu smlouvu s FC Janov. Věděl jste, jak v takových věcech chodit?
Byly to pionýrské časy, podepsal jsem po zápase s Kostarikou. Skoro nic jsem nevěděl, netušil jsem, o kolik si můžu říct. Za tohle děkuju hlavně Pepovi Chovancovi, on už venku hrál, mohl mi poradit.
LN Vytěžil jste ze svého fantastického představení maximum?
Nedokážu odhadnout, co by se stalo, kdyby... Myslím, že jsem tehdy podepsal dobrou smlouvu, už jen proto, že mě dostala do italského fotbalu. To bylo nejdůležitější.
LN Kdyby vám to na mistrovství světa nešlo, nebo jste se zranil, asi by kariéra vypadala jinak.
Možné je všechno. Ani v dnešním fotbale není nic jisté, hraje se středa, neděle, přichází spousta zranění. Hodně talentů končí předčasně, nemají šanci dočkat se slávy.
LN Chystáte se do Německa?
Budu přímo v dějišti, chystám se na naši skupinu, samozřejmě včetně našeho zápasu s Itálií. Ale super určitě bude každé utkání, s Amerikou i s Ghanou.
LN Uvědomujete si, že skupina je hodně podobná...
...té, kterou jsme měli my. Jen Ghana vystřídala Rakousko. Jenže tentokrát to jsou jiné týmy, zvlášť Američané. Dělali skvělé výsledky s evropskými soupeři, většina jejich kluků hraje v Evropě.
LN Dá se dnešní tandem Koller-Baroš srovnat s „italskou“ dvojicí Skuhravý-Knoflíček?
Nerad bych srovnával, každý má přece svoje kvality. Baroš s Kollerem jsou výborní hráči. Našim klukům věřím hodně, mají velikou šanci, budou předvádět výborný fotbal. Uspějí.
LN Navíc je bude podporovat spousta českých fandů...
I my jsme zažili, jaké to je, když za námi konečně mohli vyjet. Člověk se cítil skvěle, zažíval zvláštní pocit, když viděl kolem tolik vlajek. To se snad ani nedá popsat, najednou si připadáte jako doma.
LN Máte schované nějaké památky na šampionát?
Mám všechno.
LN Co všechno?
Dresy, suvenýry. Cokoli bylo se šampionátem spojené.
LN Čeho si vážíte nejvíc?
Toho, že jsem mohl na mistrovství světa hrát.
LN Salvatoreho „Toto“ Schillaciho, který vás tehdy připravil o korunu krále střelců, jste poslední dobou někde potkal?
Ale jo, máme společné vstupy do televize, do některých zápasů první a druhé ligy. On je komentuje pro RAI, takže jsme se spolu spojovali třeba z Janova do Palerma. Docela dobře jsme si pokecali.
LN Takže vás zpátky do Itálie přitáhla práce televizního experta?
Hlavní je to, jak si vede Janov, sleduju ho neustále. Ale v té práci jsem se opravdu našel. Poznávám spoustu nových věcí. Chodím tam denně, natáčíme šoty. Můj spoluhráč Fulvio Collovatti tu má pořad, ve kterém se setkáváme.
LN Vaši spoluhráči z československého výběru přitom většinou trénují. Vás to netáhlo?
Neříkám přece, že mě to netáhlo a netáhne ještě teď. Ale dal jsem se touhle cestou, tak jsem ji chtěl vyzkoušet. Člověk se učí celý život. Zrovna teď jsem zvolil tohle.
LN Takže si možná zatrénujete?
Asi určitě, jenom nevím, jestli u nás doma. Tady v Itálii snad, svoji budoucnost spojuji s touhle zemí.
LN Co vás na Itálii tak přitahuje?
Všechno. Jídlo, podnebí, moře, to mám moc rád. A hlavně fanoušci. Jim vůbec nevadí, jestli je Janov ve druhé nebo ve třetí lize, pořád jich na zápasy chodí třicet, pětatřicet tisíc.
LN A stále vás milují?
No jéje. Teď jsem podepsal nějaké smlouvy, jsem pořád na očích. Je to něco úplně jiného než v Česku. Lidí, kteří hráli fotbal, si tady daleko víc váží. Všechno se točí kolem fotbalu.
LN Už nemáte dlouhé vlasy. Poznává vás i tak spousta fandů?
Spousta? Tady mě zná úplně každý. Cítím se tu jako doma, dá se říct. Je jedno, jestli tu nehrajete dvacet nebo třicet let, lidi se k vám neustále chovají stejně. Pořád vás ctí.
LN Série skandálů v italském fotbale vás nezaskočila?
To muselo prasknout. Podobné věci se odhalují v každém státě, u nás, v Německu. Jenže tady k nim přistupují ještě tvrději. Už padl šéf Juventusu Moggi, všichni hlavouni z fotbalové federace, a do poloviny června musí být všechno vyřešené, určí se tresty.
LN Co váš fotbalový život? Trápí vás kolena...
To už se se mnou potáhne do konce života. Ale fotbálek si chodím zahrát pořád, třeba benefice pro nemocnice, pro děti s leukemií. Stíháme tak jednu až dvě týdně.
LN Jakou zátěž snesete?
O zátěž ani tak nejde, jsou to spíš srandamače pro diváky, střídá se hokejově. To se dá uhrát.
LN Bez fotbalu byste být nemohl, že?
Když vidím kluky na stadionu, mluvím s nimi, tak bych se nejradši sebral a šel jim hned pomoct. Pořád mě to táhne na hřiště.
LN Čtyřicet let opravdu není tolik, legendární Milla v tom věku ještě hrál na mistrovství světa...
U něj hlavně nikdo nevěděl, kolik mu vlastně je let. Ale to je jedno. Hlavně dodnes hrají Maldini, Costacurta, kterým bude čtyřicet. Pokud se člověku vyhýbají zranění, je na tom dobře atleticky a je dobře trénovaný, tak se dá hrát. Ruotolo, který se mnou nastupoval v Janově, teď ještě sedí na lavičce Livorna, přitom je jen o rok mladší. A ještě by chtěl pokračovat. Nezranit se, to je vlastně výhra v loterii.
