Liga mistryň: Slávistky před rekordní návštěvou vyválčily remízu s Bayernem |
Vzpomínáte na Wembley?
Páni, to byl zážitek. Duben 1990 pár měsíců po revoluci. Proti nám Lineker, Pearce, Bryan Robson. Nedostižný Gazza Gascoigne nám dával gól, na další přihrával. To byl totální buldozer.
V brance stál legendární Peter Shilton.
Fantastický chlap. Kamarád. Spoluhráč z Derby County.
No vidíte, to mi nedošlo.
Už mu bylo čtyřicet a nechtělo se mu končit. Vlastně nebylo proč. Byl to mrštný opičák. V tréninku nebylo střely, po které by neskočil. Pamatuju, jak Luboš Kubík dostal centr a prásknul to z voleje. Shilton dostal do hlavy a já myslel, že bude grogy.
Ivo Knoflíček přebírá dres Slavie k jeho 55. narozeninám.
Nebyl?
Oklepal se, řekl Ready! a jelo se dál.
S Lubošem Kubíkem jste emigrovali a za trest nesměli hrát fotbal.
V Derby County pro nás každou středu sjednávali přátelské zápasy, ať si můžeme kopnout. Věřili, že každou chvíli trest pomine. Bohužel nepominul. Aspoň jsme byli součástí skvělého týmu. Derby bylo páté v anglické lize. Mark Wright na stoperu, Dean Saunders střílel spoustu gólů, Shilton nás každou neděli zval k sobě domů na oběd.
Proč?
Tmelil partu, byl to jeho zvyk. Měl dostihové koně a taky hrál vášnivě golf. Jakmile byl den volna, na golf vlastně vyráželi úplně všichni. Já jen zíral, jak to pinkají.
Vy jste si anglickou ligu nikdy nezahrál.
To nevadí, naučil jsem se dost. O fotbale, o profesionalismu, o životě, o trpělivosti.
Jak přesně to myslíte?
Majitelem derby byl pan Maxwell, který se rozhodl, že mě ze Slavie přivede stůj co stůj. Nadchlo ho, jak jsem v listopadu 1987 dal gól Walesu.
Pamatuju, strhnul jste ze sebe obránce, běžel na gólmana a poslal pumelici pod břevno. Ten gól byl i součástí znělky Branek, bodů, vteřin.
Hned za mnou přijeli bafuňáři z Anglie, co prý musejí udělat, abych šel. Navrhli mi: Klidně si s sebou vezmi spoluhráče, abys nebyl sám.
Luboš Kubík.
Proč jste si vybral Kubíka?
Byl se mnou na pokoji, když jsme utíkali ze slávistického soustředění v Hannoveru. Já na něj: Hele, mizím do Anglie, jdeš se mnou? Luboš přikývl a už to jelo. Měli jsme jen kraťasy a tričko.
Neváhal jste?
Vlastně ani vteřinu. I když jsem měl rodinu, dcerce bylo šest a synovi rok, musel jsem to udělat. Ano, bylo to sobecké, měl jsem toulavé boty a myslel hlavně na sebe.
Pochopili to doma?
Manželce jsem řekl: Doma sice nebudu, ale vy se budete mít dobře. Jen to chvíli musíte vydržet.
Chvíli?
Bylo to něco za něco. Zatímco ve Slavii jsem bral pět šest tisíc měsíčně, z Derby mi posílali čtyřicet. A to jsem jen trénoval.
To vám stačilo?
Jinak to nešlo. Věřil jsem, že se všechno brzo zlomí. Že režim povolí. Že dostanu povolení hrát. Důvěřoval jsem majiteli, který tvrdil, že se zná s prezidentem Husákem. Robert Maxwell uměl spoustu věcí zařídit, domluvit, případně koupit. Vlastnil vlivnou mediální skupinu Mirror Group a na zápasy létal helikoptérou. Přistával na střeše stadionu. Jako dneska si pamatuju, když nás vítal: Nazdar kluci, co potřebujete?
Česky?
Narodil se jako Ján Ludvík Hoch. Byl to chudý Žid z Podkarpatské Rusi, do školy chodil bez bot. Celou jeho rodinu vyvraždili v koncentračních táborech, on utekl přes Turecko a bojoval v britské armádě. Po válce se stal mediálním magnátem a kromě jiného taky poslancem za Labour Party. V roce 1991 umřel u Kanárských ostrovů, jeho jachta se za podivných okolností potopila. Pohřbili ho na Olivetské hoře v Jeruzalémě.
Musel mít slabost pro Čechy.
Udělal by pro nás cokoli. Přitom už začátky byly hodně krušné. V Hannoveru vás naloží do auta, jedete do Calais, žijete svůj sen, ale nepustí vás na trajekt.
Rudolf Baťa (vpravo) s fotbalovými legendami.
Protože nemáte pasy?
No právě. Maxwell měl letní sídlo ve Španělsku, tak nás vzali na půl roku tam a čekali jsme na bolívijské pasy. Naštěstí na hranicích nás často pouštěli bez nich: Jsme Čechoslováci, fotbalisti, jedeme žádat o azyl.
Takže Ivo Knoflíček, Bolivijec?
Razítko z La Paz. Ten pas se kupoval za pětatřicet tisíc dolarů. Já byl opálený, černé kudrnaté vlasy, klasický indián. Ale co Kubík, blonďák s modrýma očima? Povídám mu: Člověče, tebe na celnici zavřou.
Prošli jste.
Letěli jsme z Barcelony do Madridu, autem na Gibraltar, což je zámořské území Velké Británie, a pak konečně do Londýna. Po roce!
Copak jste neměli strach?
James Bond hadr. Jakmile jsme vzali kramle, hned nás žádali, ať se vrátíme. V Bruselu jsme měli schůzku se svazovým sekretářem Rudou Baťou. Přijeli s ním dva nenápadní maníci v čepičkách, estébáci. Pan Maxwell se bál, aby nás nestrčili do auta a neodvezli zpátky, tak s námi poslal vlastní bodyguardy. Baťa to musel zkusit. Na mě spustil: Ivoši, neblbni! Na Kubíka něžně: Lubošku, ty máš ještě školu, na vojnu musíš. Já, samorost z vesnice, byl rozhodnutý, že zůstanu.
Jenže v Derby jste nehrál.
Luboše si vzala Fiorentina a já odjel do Itálie taky. Že prý mě vyzkouší Juventus, kde dělal čestného prezidenta Čestmír Vycpálek. Povídal mi: Na půl roku tě dáme rozehrát do Verony a mezitím oslovíme československý svaz, jestli by nezamhouřil oči.
Nezamhouřil.
Na letišti ve Frankfurtu jsme se setkali s předsedou Kockem, který byl neoblomný. Pro něj jsem byl viníkem celého problému: Soudruhu, jen přes moji mrtvolu! Já nebyl politický emigrant, moje názory nikomu nevadily, bohužel jsem byl špatný příklad pro sportovce.
Ještě něco si vybavíte?
Jak se po letišti kolébá chudák pan Vycpálek. Já vůbec netušil, jak velká persona to je, že Juventus jako trenér dovedl ke dvěma titulům. Už nemohl moc chodit, obě kyčle chabrus. Mohl se na mě vykašlat, místo toho mě nechal obléknout do gala a chtěl se bít za moje práva.
Nepovedlo se. Co bylo dál?
Na týden mě poslali do Říma, kde jsem bydlel u Zdeňka Zemana, což byl Vycpálkův synovec. Řekl: Zdeněk trénuje Foggii, pojedeš s ním do Rakouska na soustředění.
Další kovbojka?
To byla hlavně zkušenost. Zeman dával hráčům neskutečné kapky. Plivali krev a jestli míč viděli dvakrát za týden, bylo to moc. Zeman udělal s Foggií zázrak. Ze třetí ligy ji dostal do první. Bydlel jsem s ním na pokoji, vykouřil tři krabičky denně.
Derby nic, Juventus nic, Verona nic, pak Norimberk nic.
Po třech měsících v Itálii se ozval Jánko Kocian, kapitán nároďáku, stoper St. Pauli. To bylo září 89. Bingo! Víte, jak já měl natrénováno? Jen jsem si musel počkat na Listopad, pak můj trest zmizel. Slavia zinkasovala 600 tisíc marek a já šel na plac, šestnáctého prosince proti Mönchengladbachu. Naším kapitánem byl Kocian, Franta Straka zase u soupeře. Po hodině jsem Franzovi frnknul od půlky a vyhráli jsme 2:1. Přitom nikdo z fanoušků neměl tušení, kde jsem se tam vzal.
Obnovená premiéra v reprezentaci se konala 25. dubna 1990 v Londýně.
Tři týdny předtím dostal nároďák facku v Brně. Prohrál ostudně s Egyptem a lidi křičeli, ať konečně vezmou Knoflíčka s Kubíkem, že se určitě budou hodit.
Hlavně slovenským hráčům se ten nápad moc nelíbil.
Protože bychom ukradli flek klukům, kteří vybojovali postup v kvalifikaci. Ivan Hašek coby neoficiální mluvčí týmu se nás zastal. Řekl, že si zasloužíme šanci. Byla první a poslední. Zahrát ve Wembley prd, máme smůlu. I trenér Ježek si to uvědomoval, když s námi mluvil: Víte, kluci, potřebuju vás, ale když nic nepředvedete...
Navzdory porážce 2:4 jste zaujali.
Kubík dával gól z trestňáku, já hned na začátku odcentroval z pravého křídla na Tomáše Skuhravého. Výskok, hlavička a buch! Po deseti minutách jsme vedli 1:0. My, trpaslíci.
Víte, že to byl vůbec první gól v historii, který Čechoslováci ve Wembley vstřelili?
Vážně? To je pecka. A my emigranti díky tomu věděli, že jedeme do Itálie na mistrovství světa.
Může i současný nároďák potrápit Anglii? Už zítra se rozjíždí kvalifikace o Euro 2020.
Favorit je jasný, ale já věřím, že (trenér) Jarda Šilhavý připraví mužstvo na velkou bitvu. Myslím mentálně. Jarda má shůry dáno, on je výborný psycholog.
Zatímco jeho předchůdce Karel Jarolím?
Na toho neřeknu křivé slovo, ve Slavii jsme si byli nejblíž. Já střelec, on můj dvorní nahrávač. Stačilo jen na křídle zažehnout motory a pak čekat, až mi balon přistane u nohy. Panečku, to byly pasy.
Abychom nezamluvili toho Jarolíma.
On byl první, komu jsem po emigraci telefonoval. Už kopal ve Francii. Ptal jsem se ho, co mám dělat. Karel mi pak zpětně říkal: Člověče, estébáci hned věděli, žes mi volal ty.
Pardon, myslel jsem Jarolíma u české reprezentace.
Pokud budete dokolečka srovnávat éru Nedvěda, Kollera nebo Rosického s tou současnou, každý trenér to bude mít těžké. Ale Jarda (Šilhavý) se na tu roli asi hodí víc. On spíš pohladí, pochopí. Karel je přísný, nekompromisní. Třeba to byl důvod, proč narazil.
Mluvil jste taky o vojně vedle Šilhavého. Jaká byla?
Někdy k smíchu, někdy k pláči. Každopádně užitečná zkušenost. V Chebu nás trénoval pan Uhrin.
Je pravda, že vás za trest poslal hlídat hranice, když jste odmítl nastoupit proti své Slavii?
Já si pamatuju spíš příběh, jak jsem v jednadvacítce nasázel pět fíků Bulharům. Těšili jsme se na olympiádu do Los Angeles, jako obhájci zlata jsme měli místo jisté. Jenže bolševikovi se zachtělo olympiádu bojkotovat, tak jsme nejeli nikam. A mě po koncertu proti Bulharsku usadil pan Uhrin: Bulhary pokosíš a Spartě nedáš ani gól? Neodvedls výkon, na týden půjdeš na vrátnici! Ale to už je pravěk, o svých trenérech mluvím jen v dobrém.
Jak vy jste se vlastně ocitl ve Slavii? Osmnáctiletý mládenec ze Šardic?
Kopal jsem druhou ligu za Olomouc a na vyhecované derby s Prostějovem se tehdy ohlásili slávisti. Že si jedou pro Vlastu Petrželu. Já dal dva góly a vzali si mě.
A dál?
Za podpisový bonus jsem si koupil oranžovou škodovku Rapid, s černou sklopenou střechou. Přijel jsem ze Šardic do Prahy, zaparkoval na Jižáku mezi paneláky a dva dny jsem to auto nemohl najít.
Upřímně, neměl fotbalista s vaším talentem dokázat víc? Byl jste král ligových střelců, hrál na mistrovství světa. Přitom nemáte jedinou klubovou trofej.
Nechci to moc rozmazávat, ale romantická Slavia za komunistů titul vyhrát nemohla. Sparta byla v zákulisí až příliš silná.
A když jste se v roce 1994 vrátil?
V únoru 1995 přišlo na první jarní kolo do Brna skoro čtyřicet tisíc lidí, my vyhráli 2:1 a měli před Spartou sedmibodový náskok. To se přece nedá ztratit! Ale dá... Vaz nám zlomilo podivné derby, které rozhodl Pavel Nedvěd v poslední minutě.
Proč podivné? Že se zranil rozhodčí Maurer?
On se možná nezranil jen tak. Sparta musela vyhrát. Náhradní sudí Draštík nám kromě jiného vyloučil Honzu Suchopárka, který si oprávněně stěžoval, že se hrálo, i když byl brankář Stejskal zraněný.
O rok později Slavia triumfovala.
A já kopal třetí ligu v Prušánkách. Když jsem to v létě říkal trenéru Ciprovi, nechápal: Proboha, kam to lezeš? Ale já se rozhodl: Už nechci, mě to nebaví, jdu níž. Měl jsem to blízko k rodičům, dostal slušné peníze, mančaft byl nadupaný. Že to nedopadlo, to je jiná kapitola.
Takových kapitol máte víc.
No dobře, občas si řeknu: Člověče, Knoflíku, chtěl tě Juventus, končil jsi v Prušánkách. Ale čas nevrátím, jsem spokojený s tím, kým jsem a co dělám. Je mi sedmapadesát, ve Slavii už dvanáct let trénuju juniorku. Když jedu okolo Edenu a vidím svoji tvář na plášti stadionu vedle Pláničky, Puče nebo Franty Veselého, tak vím, že jsem něco dokázal.
