A vlastně se není čemu divit. Na mistrovství světa v Česku, které se s velkou pravděpodobností stane divácky nejúspěšnějším turnajem v takřka devadesátileté historii, by chtěl být každý.
Sympatická Marcela na čtvrtfinále s USA pochopitelně nebude chybět. A stejně jako proti Kanadě oblékne dres Havířova, kde její syn s hokejem začínal. Nejen o tom mluvila v rozhovoru pro iDNES.cz
Proč dres havířovský, nikoli reprezentační?
Z pověrčivosti i nostalgie. Měla jsem ho na mistrovství světa před dvěma lety v Tampere, kde kluci získali bronz. Když jsem hledala, jaký dres si vzít na sebe tentokrát, vykoukl na mě. Takže snad opět přinese štěstí. Kéž by vyšla medaile. Ideálně samozřejmě zlatá. Víte, mám takové vnitřní tušení, mrazení v kostech.
Odkud pramení?
Už na konci loňského roku jsem tušila, že se letos stane něco hezkého, velkého. Myslela jsem, že Stanley Cup, to nevyšlo, zas ta Florida... Tak že by mistrovství světa? David má dva velké hokejové sny: vyhrát Stanley Cup a mistrovství světa. Moc pro něj znamená, že se mohl po vypadnutí Bostonu z play off přidat k nároďáku, navíc doma.
Poslední soutěžní zápas v Česku odehrál ještě za Havířov. Baráž o 1. ligu.
Právě! Nezkusil si ani extraligu, už v šestnácti šel do Švédska. Říkala jsem si, že až jednou skončí v NHL a bude o něj v extralize zájem, bylo by fajn ho zas sledovat v Česku na ledě na vlastní oči. Sice tu odehrál pár exhibicí, ale to je zábava pro dobrou věc. Ostrý zápas je jiný kalibr. Takže vidět ho proti Kanadě v nabité O2 areně byl pro mě neskutečný zážitek.
Prožíváte synovy zápasy jinak než kdysi?
Nemyslím si. Pořád jsem hodně emotivní a pořád se o Davida bojím stejně jako když ve Švédsku naskočil v sedmnácti do mužského hokeje. Naposledy jsem o něj měla strach před pár týdny při bitce s Tkachukem.
První jeho bitka po šesti letech.
No právě. Tkachuk se jen v této sezoně pral několikrát, ale David? Hned jsem mu psala, zda je v pořádku. Nečekala jsem, že do toho půjde. Jedna špatná rána, zlomená čelist a má po play off. Ale vedl si docela dobře.
Dovolíte si ho i zkritizovat?
Přestože toho dokázal hodně, občas si rýpnu. Napíšu mu klidně už během zápasu: To si děláš srandu, ne? Dneska se na to nedalo koukat. Přišlo mi, že tuhle sezonu byl víc nahrávač, ale všichni víme, že je hlavně střelec. Takže mu píšu: Nemazli se s tím pukem, víc střílej.
Maminka Davida Pastrňáka Marcela Ziembová
Jak reaguje?
Většinou vůbec neodpoví, asi si myslí svoje. To jsme prostě my, maminky. Anebo mu říkám: Ostříhej si ty nehty. Podívej se, co to máš na nohách za pařáty.
A to jste ještě netušila, že chodí mezi třetinami na rozhovory naboso.
To mě překvapilo. Až pak jsem se dozvěděla, že nosí kvůli lepší obratnosti malé brusle a o pauzách si je sundavá. A všimla jste si, že je nemá vůbec utažené? Jazyky venku. Vždy kroutím hlavou. Myslím, že to pochází z doby, kdy klukům bylo asi devět a trenéři nás, rodiče, vyhodili z šaten, ať si ti malí caparti vážou brusle sami. David si je utahoval po svém a zůstalo mu to. Ale jak se objevil naboso, divila jsem se. Nohy, co má on, bych na veřejnosti neukazovala. To jsou tak ošklivé nohy. (směje se) Sorry, Davide. Příště by si je měl aspoň zahalit do ponožek. Tolik odražených puků, kolik schytaly, tolik zápasů.
Marcela Ziembová byla hostem pořadu Zakázané uvolnění
Zakázané uvolnění
Sledovat další díly na iDNES.tvDalší zápas je už ve čtvrtek. Čtvrtfinále s USA. S kým vyrazíte?
Ještě uvidím. Na zápas s Kanadou jsem vzala své kamarádky ze Žižkova. A byly nadšené. To mě nabíjí, když můžu někomu udělat radost.
Zájemců o lístky je hodně, co.
Asi si to umíte představit. Marcelko, jak se daří? A lístky náhodou nejsou? I kdybych jich měla dvacet, což nemám, vybrala bych pečlivě, koho obdarovat. Určitě ne lidi, co se mi ozvou po deseti letech.
David Pastrňák se usmívá během tréninku české reprezentace.
David má v sobotu narozeniny. Čím obdarovat kluka, co si může koupit všechno?
Celý rok se chytám udiček. Občas David zmíní, že právě tohle by si přál, tak se to snažím zapamatovat. Třeba mu pořídím něco na tenis, golf nebo nějakou hru. V naší rodině jsme hodně soutěživí, milujeme deskovky. A jednou jsem ho překvapila knížkou. U vánočního stromku řekl: Já jsem snad nikdy nedostal knížku. A já věděla, že pod tím stromkem právě knížka je.
O jakou knížku šlo?
To už si bohužel nevybavím. Mluví neustále v angličtině: na hokeji, doma s Rebeccou. Napadlo mě, že jeho čeština trochu pokulhává a knížka by se mu hodila. Ale je těžké vybrat mu dárek. On i Rebecca mají rádi pivo, tak jsem jim chtěla dát poukaz do pivních lázní. Jenže mají tak málo času, že bych tam asi nakonec musela jít já.
Příští rok to bude deset let, co žijete v Praze. Už jste si zvykla?
Šla jsem do bytu, který David pronajímal, a myslela si: Vrátit se do Havířova můžu vždycky. A podívejte. Našla jsem si tu přátele, krásná místa, líbí se mi tu. Ještě donedávna jsem pracovala, ale už jsem skončila a jsem v takovém předčasném důchodu. Snad zaslouženém.
Když byli synové malí, měla jste i tři práce.
Musela jsem se ohánět, abych jim mohla dopřát. Teď už bych to nezvládla. Záda i klouby mám opotřebované. Ale snažím se denně chodit na dlouhé vycházky se psem, taky vypomáhám v nadaci Kuby Voráčka, ale není to na plný úvazek. Voras, to je takový můj třetí syn. Můj oblíbený hokejista.
Ještě někdo?
Nejradši jsem měla Ručinského. Přiznávám, líbil se mi hlavně jako chlap, to byla moje srdcovka. Takže Voras, Růča a samozřejmě David. Tolik bych mu přála úspěch s nároďákem. Měla by snad dorazit i Rebecca s malou Freyou.
Vaše první vnouče, že?
Ano, i když zatím jsem babička na dálku, taková virtuální babička. Letí to, brzy bude mít Freya rok. Těším se, až tu v létě David bude na delší dobu a užiju si čas s vnučkou.
