Jenže ne ledajaký. Útočník Guy Lafleur byl legendou Canadiens. Jeden ze symbolů slavné generace, která pod koučem Scottym Bowmanem v 70. letech pětkrát vyhrála Stanley Cup.
Lafleur v dresu s velkým C a menším H na prsou odehrál třináct sezon a v rozehraném ročníku 1984/85 ohlásil odchod do sportovního důchodu. Tři roky nato byl přijat do Hokejové síně slávy, aby se v další sezoně na kolbiště NHL senzačně vrátil. Tentokrát ale v dresu newyorských Rangers.
Smutná zpráva pro hokejový svět, zemřel legendární útočník Lafleur |
Přestože zmiňovaného čtvrtého února 1989 dorazil do Montrealu jako soupeř, diváci mu dávali jasně najevo, že na něj nezapomněli. Na svou „květinu“, jak se Lafleurovi na základě jména přezdívalo. Také „blonďatý démon“ mu říkali podle světlých kadeří, které za ním vlály, když se hnal do další šance, které úspěšně zakončoval s neuvěřitelnost lehkostí a samozřejmostí.
Vlasy mu při návratu v sedmatřiceti už notně ustupovaly a řídly. Přesto patřil k posledním hráčům, kteří na přelomu 80. a 90. let nenosili helmu. I proto jej diváci sedící ve vyšších patrech Fora mohli dobře poznat. A se vzrušením se přidat k táhlému sborovému křiku „Giiiiiiii...“ pokaždé, když se jejich oblíbenec dostával ke kotouči.
Dvoje ovace vestoje sklidil Lafleur během onoho večera. Nic na přízni domácích fanoušků k němu nezměnily ani dvě branky, jimiž Lafleur zvyšoval vedení Rangers až na 5:2. Canadiens stejně po velkém obratu nakonec vyhráli 7:5.
„Znamenalo to víc než jen hokejový zápas. Byl to návrat domů,“ říkala Lynn Herzegová z televizní stanice CBC. „Bylo to velmi emotivní, před zápasem jsem byl hodně nervózní, takže jsem rád, že už je to za mnou,“ vracel se po pár dnech k utkání sám Lafleur. „Ale také jsem rád, že se mi dařilo, a že lidé, kteří se do Fora dostali, byli velmi šťastní.“
Pět Stanley Cupů
Rodák z Thursu v Quebeku začínal s kanadskou národní hrou v pěti letech poté, co dostal na Vánoce hokejku. Záhy bylo zřejmé, že je jedním z největších talentů své generace. Na turnajích hrával s o tři roky staršími hochy a zářil také v juniorce. Například za poslední dvě sezony v této kategorii posbíral v Quebeku Remparts neuvěřitelných 465 bodů. Není divu, že Canadiens před draftem v roce 1971 provedli velkou transakci, aby si mohli vybírat jako první a zázračné pravé křídlo získat.
Vedení sice zprvu bylo terčem kritiky, že nesáhlo po jiném velkém talentu Marcelu Dionnovi, avšak Lafleur brzy dokázal, že Montreal chybu rozhodně neudělal. Ke Stanley Cupu ho dotáhl v letech 1973, 1976, 1977, 1978 a 1979. K tomu získal dvakrát Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL, jednou byl zvolen nejlepším hokejistou play off, jako první hráč v historii soutěže nasbíral minimálně 50 gólů a 100 bodů v šesti sezonách za sebou. S 1246 body a 728 asistencemi je dodnes klubovým rekordmanem.
V roce 1976 přispěl gólem a pěti asistencemi k vítězství na Kanadském poháru, který se z hlavní části hrál právě v jeho domácí montrealské aréně. Na konci 70. let byl jeho střelecký um tak dominantní, že ho legendární hlasatel pořadu Hockey Night in Canada Dick Irvin junior označil za nejlepšího hokejistu na světě.
Defenzivní styl mu nesvědčil
Zkraje následující dekády však Lafleurova produktivita výrazně poklesla a čtyřikrát po sobě vstřelil za sezonu nejvýš třicet branek. Mohl za to i příchod kouče Jacquese Lemaira, bývalého spoluhráče z úspěšné éry, který upřednostňoval defenzivní styl, v němž věhlasná montrealská „květina“ uvadala. Najednou ho zastiňovali mladíci Mike Bossy či Wayne Gretzky.
Lafleurově formě rovněž uškodila autonehoda v březnu 1981, kdy při cestě domů po dálnici usnul a narazil do plotu. Kovový sloupek prorazil čelní sklo jeho cadillacu, o centimetry minul hokejistovu hlavu a otřel se mu jen o pravé ucho.
S vedením Montrealu, které ho nechtělo vyměnit, se Lafleur rozešel ve zlém, zatímco když jej k návratu do NHL lákal manažer Rangers Phil Esposito, souhlasil s roční smlouvou. Definitivně se pak loučil krátce před čtyřicítkou v Quebeku Nordiques.
Lafleur patřil mezi silné kuřáky, jichž za jeho éry nebylo v NHL vůbec málo. Spoluhráč Joe Sakic povídal, že v hotelu si chodil zapálit na záchod, podle kouče Scottyho Bowmana kouřil i mezi třetinami. Na svou neřest bohužel doplatil. Před několika lety onemocněl rakovinou plic, kvůli níž mu lékaři odstranili plicní lalok a lymfatické uzliny. Záhy musel také na čtyřnásobný bypass. Předloni se mu rakovina vrátila a tentokrát se už ze zdravotních problémů nedostal. Hokej tak týden po smrti Mika Bossyho přišel o další legendu.
