Ze smolaře šampionem. Kdysi prokletý Hossa míří mezi hokejovou smetánku

Přitom o své nominaci do užšího výběru kandidátů prý Marián Hossa do poslední chvíle netušil. Když viděl, že jej NHL zařadila po bok aspirantů jako Patrik Eliáš, Jarome Iginla, Daniel Alfredsson nebo Alexandr Mogilnyj, myslel si, že půjde jen o jakýsi předvýběr, nikoli poslední kolo. „Musel jsem Mariána upozornit, aby byl v čase finálního výběru vzhůru, kdyby mu ze Síně slávy volali,“ tlumočil server The Athletic vtípek Hossova agenta Riche Wintera.

Nakonec se tak skutečně stalo. V Evropě už byl pozdní středeční večer, když předseda rady Síně slávy Lanny McDonald vytočil Hossovo číslo. „Tenhle den si budu pamatovat navždy. A taky chci pogratulovat dalším pěti kolegům, kteří vstoupí do Síně slávy se mnou,“ děkoval Hossa při následném konferenčním hovoru. „Jsem neskutečně vděčný za možnost nastupovat v NHL od sezony 1997/98. A když jsem mohl poprvé zvednout nad hlavu Stanley Cup, splnil se mi dětský sen.“

Asi jako každý malý hokejista, i Marián Hossa toužil jednou prorazit do nejslavnější ligy světa. Obzvlášť jeden památný moment ho v tomto cíli utvrdil. „V televizi jsem viděl ukázku, jak Wayne Gretzky dává góly v Edmontonu. Rázem jsem měl idol. Pak se zjevil i Mario Lemieux. Ta tři písmena NHL pro mě najednou znamenala víc,“ popisoval Hossa v loňském rozhovoru pro iDNES.cz.

Otec František, sám bývalý hráč a posléze i trenér, vychoval ze synů Mariána a o dva roky mladšího Marcela nadšence, kteří to oba dotáhli až do NHL. Starší z nich se v zámoří rychle etabloval a jméno si udělal zejména díky vytříbenému ofenzivnímu instinktu a zároveň poctivé hře dozadu.

V Ottawě, která Hossu v roce 1997 draftovala na 12. pozici, se brzy zařadil mezi tahouny. Už ve své třetí úplné sezoně pokořil 30gólovou hranici, což se mu v kariéře povedlo ještě sedmkrát (z toho třikrát nastřílel čtyřicet a více gólů).

Se Senators se ale za sedm sezon probil nejdále do finále konference. Týmový úspěch se nedostavil ani po přestupu do Atlanty, i když si tam Hossa stanovil osobní bodové maximum (100, 43+57). Od přesunu do Pittsburghu na jaře 2008 si ale začal slovenský tahoun zvykat na pořádně protáhnuté sezony.

Hned v nadcházejícím ročníku totiž jeho Penguins dokráčeli až do finále Stanley Cupu, kde se však museli sklonit před zkušenějším Detroitem. Právě Red Wings následně Hossu angažovali a o rok později znovu bojovali o prvenství, jenže je ve finále skolil... Ano, Pittsburgh.

„Nelituju, že jsem přestoupil. Kdybych zůstal v Pittsburghu, bylo by všechno úplně jinak. Klub by místo mě pravděpodobně neangažoval jiné hráče. Mohli bychom hodiny diskutovat o tom, co by bylo, kdyby... To ale nemá smysl,“ odpovídal tehdy novinářům Hossa, na kterého fanoušci Penguins za jeho „zradu“ vytrvale bučeli.

Po sezoně Hossa znovu měnil dres, tentokrát se upsal talentovanému Chicagu. Hádejte, co se stalo v play off. Blackhawks se v roce 2010 prokousali do finále a Hossa se stal jediným hráčem, kterému se povedlo zahrát si finále Stanley Cupu ve třech letech po sobě a pokaždé v jiném dresu. „Do třetice už se to snad nezačaruje a vyjde to,“ přál si tehdy 31letý Hossa, kterého už mnozí považovali za prokletého.

Zbytečně. Slovák dokázal prolomit smůlu a po vítězství nad Philadelphií mu kapitán Jonathan Toews předal pohár hned jako druhému v pořadí. Věděl, že si Hossa zaslouží potěžkat trofej ze všech nejvíc. „A byl jsem zaskočený, jak je ve skutečnosti těžká. Měl jsem co dělat, aby nespadla,“ smál se loni Hossa.

S chicagskou dynastií následně prožil dalších sedm úspěšných sezon, během nichž ukořistil Stanley Cup ještě dvakrát, a stvrdil tak status šampiona. Jeho dvanáctiletý kontrakt u Blackhawks měl vypršet až po sezoně 2020/21, konec však přišel už o čtyři roky dříve. Hossa totiž trpí vzácnou alergií na vlastní pot, která už mu nedovolovala pokračovat v profesionální kariéře.

Její předčasný konec ho ale mrzet nemusí. Trojnásobný šampion NHL si spokojeně užívá hokejového důchodu – v Popradu řídí svou společnost zabývající se mraženými výrobky, s manželkou a dětmi ve volném čase cestuje. Zároveň přemýšlí o možné spolupráci s Blackhawks, na které má nejhezčí vzpomínky.

Po hovoru od Lennyho McDonalda z Hokejové síně slávy má navíc další důvod k radosti. Však si také užíval dlouhý konferenční hovor, který absolvoval i přes pozdní hodinu doma na Slovensku. „Máme tady jednu hodinu ráno a první láhev vína je v tahu. Kdo ví, jak bude tenhle hovor dlouho trvat, tak mi držte palce,“ pobavil připojené účastníky.

Slovensko tak má po Peteru Šťastném dalšího člena Hokejové síně slávy v Torontu. Kdy se přidá další?