Češi porazili Izrael a udrželi šanci na postup. Důležitou výhru vystřelil Darida už v sedmé minutě |
Právě v hlavě kdysi geniálního ofenzivního hráče vznikla myšlenka na opravdu
kolosální mistrovství Evropy (Euro). Nejprve jej rozšířil se svými spolupracovníky na 24 účastníků, následně šel ještě dál. To letošní, které se kvůli koronavirové pandemii posunulo na rok příští, mělo oslavit 60 let od prvního závěrečného turnaje tím, že se bude hrát po celém starém kontinentu a v Británii.
Že to nebyl nejlepší nápad, se říkalo od začátku. Jak plyne čas, jeví se ona oslava stále víc jako jedna obří fraška. Když zapátráme v historii Eura, zjistíme, že za rok bude pořadatelských zemí více (12), než bylo v roce 1960 účastníků (8). Že tento počet vydržel až do roku 1992. Následné rozšíření na šestnáct ještě dávalo smysl, protože na začátku 90. let po pádu železné opony vznikla řada nových států, nabobtnala kvalifikace.
Její formát ale zůstával dlouho téměř neměnný, fanoušci tak měli celkem přehled. Stejně tak dlouho dopředu věděli, do jaké země se mají chystat fandit svým vyvoleným ve chvíli, kdy se na turnaj kvalifikovali.
Platiniho novátorství vše změnilo v chaos, který ještě „vyšperkoval“ ten kolem covidu. Díky němu v rozehraném dalším ročníku Ligy národů (další to novinka) až nyní postoupily na Euro další země.
Například jinak naprosto zoufalé Slovensko. Naši východní sousedé snad odpustí, ale jak se může na setkání těch nejlepších týmů Evropy dostat výběr, který do včerejšího dne vyhrál za posledních dvanáct měsíců z devíti duelů pouze dva? Jeden z nich právě ten „kvalifikační“?
Odpověď je nasnadě: jednoduše proto, že Euro v tomto modelu už není setkáním těch nejlepších z nejlepších, ale odměnou za trpělivost vyzkoušet všechny nabídnuté cesty. A to je problém. Můžete mít argumentů pro obhajobu Platiniho myšlenky kolik chcete, už jen tento důvod je z principu prostě a jednoduše špatně!
