Gabriela Soukalová však navzdory své výsadní pozici připouští i jisté obavy. Roli favoritky totiž nesnáší, a navíc jí lezou na nervy tlaky okolí a řeči typu - je to jasný, do Soči si jedeš pro zlato...
Nejprve malé upřesnění. Zmíněný žlutý dárek pod stromečkem byl míněn víceméně symbolicky. Soukalová totiž Vánoce tentokrát víceméně zrušila. Důvod? Obavy, že by ji občas stávkující zdraví zase potrápilo. Což by krátce před olympiádou mohlo dost významně narušit závěrečnou přípravu. Vždyť právě před rokem ji během vánočních svátků zlomyslný virus přibrzdil ve skvostně rozjeté sezoně. Vzápětí ji pak rozhodila nemoc číslo dvě a bylo zle.
České naděje v Lidových novináchČtěte příběhy o českých olympijských nadějích každé úterý a čtvrtek |
Svátky dosud slavila pokaždé doma v Jablonci nad Nisou s rodinou. I tentokrát se znovu těšila na tradiční cukroví, salát a husu, nakonec se ale rozhodla neriskovat. Vždyť kolikrát stačí tak málo. Někdo na vás prskne a hned je problém.
A tak vyrazila raději za horským vzduchem, daleko od lidí, do rakouských Alp. Domů se vrátila na skok až na Štěpána. Jen přebalit věci a znovu na cesty.
Přestože si Soukalová už v minulé sezoně začala zvykat na výhry, na Soči se chtěla připravit ještě kvalitněji.
A tak začala trénovat s muži. „Inspirovala jsem se u Zuzky Hejnové; patří k mým velkým vzorům,“ vysvětluje. Právě světová šampionka v běhu na 400 metrů překážek před časem opustila dívčí společnost zvanou Rychlý holky a zkusila štěstí po boku chlapů. „Rozhodla jsem se podle srdce,“ pokračuje Soukalová. „Jestli to ale byla skutečně dobrá volba, se teprve uvidí podle výsledků.“
Reprezentační trenér mužů Ondřej Rybář tuhle křehkou blondýnku přijal vlídně, i když moc dobře věděl, že Gabriela je mladá, poněkud nespoutaná dívka. Navíc nedochvilná a občas i docela zapomnětlivá...
„Především jsem nechtěl, aby její přítomnost negativně ovlivnila mužský tým,“ přiznal počáteční váhání. „Je na ní ale vidět, že chce něčeho velkého dosáhnout, takže teď už mohu jen říct, že se s Gabčou pracuje dobře.“
Gabriela SoukalováNarozena: 1. listopadu 1989 v Jablonci nad Nisou. Zvláštnosti: Největší úspěchy: Proč by měla přivézt medaili: Jak dopadne v Soči – tip LN: |
To její předchozí reprezentační trenér Jindřich Šikola nad ztrátou své „ovečky“ truchlí: „Když Gabriela odcházela, tak jsem nadával, to připustím. Jenže nebylo v mých silách jí v tomhle rozhodnutí zabránit. Upřímně říkám, nová situace je pro mě dost nepříjemná.“
Nejpodstatnější na celém příběhu ale zůstává, že Soukalové změna rozhodně neublížila.
K loňským čtyřem výhrám ve Světovém poháru přidala hned v premiérovém měření sil v olympijské sezoně další triumf, pak ještě jeden a od té doby se křesla pro světovou biatlonistku číslo jedna víceméně drží jako klíště.
Přesto se občas diví, proč se o ní před Soči hovoří jako o velké naději a favoritce na medaili. „Od přírody jsem asi trochu pesimista,“ přemítá nad stavem své duše. „Před závody pokaždé tak nějak věřím spíše v horší variantu. Bohužel ale po loňské sezoně už moje jméno lidi trochu znají, což není úplně příjemná situace. Fakt strašně moc obdivuju závodníky, kteří se dokážou stabilně udržet na nejvyšších příčkách a zároveň zvládnou ten hrozný tlak ze strany médií.“
Popravdě - ona ta Gabriela ale skutečně nevypadá, že by se měla v roli velké české naděje pro olympiádu nějak ztrácet a panikařit. Působí spokojeně, klidně a každou chvílí se hlasitě rozesměje. K biatlonu přesedlala od běžek v deváté třídě základní školy, asi i proto, že s lyžaři, co jezdí na běžkách s puškou na zádech, v té době trénovala. Rodiče byli také pro, tak proč nezkusit něco nového.
Mimochodem maminka Gabriela, ještě pod jménem Svobodová, před třiceti lety pomohla československé štafetě na olympiádě v Sarajevu ke stříbrné medaili.„S mámou ale sport už moc neprobírám, spíše se jí někdy jen tak zeptám, jak to tehdy u nás v lyžování všechno fungovalo.“
Soukalová se tedy v 15 letech začala učit i střílet, ale docela jí trvalo, než začala terče trefovat alespoň s určitou dávkou jistoty. I v současné době ještě občas dokáže na střelnici mnohé „zmontovat“. I proto stále hledá cesty, jak si flintu při závodech ještě víc a důvěrněji ochočit.
Slyší i na myslivce
„Za Katkou Emmons jsem se sice se žádostí o radu nevydala, ale pomáhá mi třeba Zdeněk Syrovátka. Přestože už mu je přes 80 let, stále patří ve střelbě mezi nejlepší Čechy,“ pokračuje. „Vždycky mně trpělivě radil, jakou polohu mám přesně zaujmout, aby byla stabilní, jak dávat loket pod zbraň a tak. Předloni jsem se dokonce do Plzně vydala na speciální soustředění s trenéry střelby.“
Povídá se o ní, že je vyloženě závodní typ. Všude chce být prý první. „No, je pravda, že mě tyhle stavy chytají třeba i na přechodech pro chodce,“ baví se znovu naplno. „Dřív jsem třeba čekala, až padne na semaforu zelená a tryskem jsem pak vyrazila, abych na protější chodník dorazila jako první.
Jo a našlapovala jsem přitom na zebře jen na bílý čáry... Trochu taky někdy závodím i za volantem. No, radši o tom moc mluvit nebudu. Ale cestou z Jablonce do Prahy se dá jet klidně i dvoustovkou. Nejvíc jsem zatím dokázala z auta vymáčknout 240 kilometrů v hodině, ale to bylo v cizině.“
Mimochodem celkem se asi ví, že o biatlonistech se občas familiérně hovoří jako o myslivcích. Což ne každý bere úplně pozitivně. „V klidu, já to někdy řeknu taky,“ mávne rukou. „Vždyť je to docela vtipné.“
Vlastně asi ano. Kdo ví, třeba právě v Soči se Gabriele Soukalové podaří svět českých „myslivců“ ještě víc zpopularizovat.